2°C
Honí mě, kontroluje, jestli správně uklízím, vařím a starám se o děti, křičí na mne a nenechá mě vydechnout. To trvá někdy i několik týdnů. Párkrát jsem se rozbrečela, že to už takhle nevydržím, ale on jen křičel, že není zvědavý na moje scény. Jenže já nechci dětem brát tátu, který je má rád a snaží se pro ně dělat to nejlepší. Co mám dělat? Petra
Odpovídá:
PhDr. Petr Šmolka,
psycholg, psmolka@volny.cz
Asi bych vás příliš neuspokojil tvrzením, že i muži mají "své dny", v případě vašeho manžela i týdny, kdy jsou prostě na zabití. Je sice fajn, že se alespoň pro děti snaží dělat to nejlepší, přesto si nejsem jistý, zda se mu to daří. Dost pochybuji, že by zdeptaná matka byla pro děti právě "to nejlepší". Spíš mám pocit, že trochu hřeší na váš postoj. Nechtěla byste dětem vzít tátu! Budiž, kdo by chtěl? Nevím ale, kde se bere ten mýtus, že rozpad manželství musí být s něčím takovým spojený. Táta nepřestává být tátou jen proto, že se s ním matka jeho dětí rozešla. Abychom si rozuměli – nenabádám vás k rozvodu, ale k tomu, abyste se přestala bát. Rozvodu i manžela! Pak se vám třeba i bez slz podaří stanovit hranice toho, co už si prostě líbit nenecháte.
