Tři měsíce tréninku se tuto neděli nakonec zúročily a já jsem úspěšně dokončila závod. Nutno podotknout, že kvůli nepříznivým podmínkám se běžel čtyřikrát okruh dlouhý čtyři kilometry, takže celkově místo padesáti kilometrů jen šestnáct.
Jak mi ovšem řekl Milan Kůtek, instruktor a trenér běhu s holemi, který mi dost pomohl natrénovat „na sucho“ a procvičit si jak nohy, tak paže: „Měli jste zase o něco těžší terén.“ Kopec, který jsme vybíhali čtyřikrát, je totiž jeden z mála na celém okruhu padesátky. Také tempo, které kvůli zkrácené délce běžci zvolili, bylo vyšší.
Nechala jsem si před závodem namazat běžky. Měla jsem běžky s šupinkami na skluznici, které jsou určeny především rekreačním běžkařům. Jsou mnohem snazší na údržbu a mazání, ale jejich nejhorší vlastností, kterou jsem celý závod proklínala, bylo to, že vůbec nejedou z kopce! V okamžiku, kdy si všichni kolem mě svištěli jako o závod z kopce dolů, já jsem píchala jako o život. Neodpočinula jsem si tedy ani cestou nahoru ani z kopečka. Úplně jsem viděla, jak ztrácím drahocenné minuty. Ona vás ta soutěživost totiž dostane, ať chcete nebo ne. Nechtěla jsem dojet poslední.
To se mi naštěstí nepodařilo, dojela jsem s časem hodinu a čtyřicet pět minut. Na to, že to byl můj první závod v životě a týden před ním jsem ležela s horečkami v posteli, je to slušný čásek na kilásek, jak by se pochválil Rimmer z Červeného trpaslíka.
Rozhodně bych chtěla všem doporučit, si něco podobného zkusit. Upsat se k projektu, který se zdá být nezdolatelný, ale pěkně vás popostrkuje a kope do zadku, abyste se sebou něco dělali. Je to skvělý pocit něco takového zvládnout a symbolická medaile, zahřeje na hrudi. Musím tak poděkovat kolegyni Blance, která mi to „hodila na krk“ a všem co mi fandili, především mému super teamu přímo na místě. A vzhůru novým výzvám! Další projekt: Red bull horská smyčka.