Petr Šíma vzpomíná na gyulaszfest « v polovině září: „V Maďarsku to opravdu bylo něco nevídaného, aby cizinec dosáhl tak vysoko při vaření jejich národního jídla.“ Třicet tisíc lidí se sjelo do Szolnoku, aby si vychutnalo gulášky sto osmdesáti soutěžících týmů – snědlo se všechno, i když každý tým musel uvařit dvacet litrů tohoto pokrmu.

Nad jelena není

„Maďaři svoje guláše nezahušťují, proto mají trochu mdlou chuť po použité surovině. Tomu klasickému v našem pojetí říkají perkelt a podle mého to nic extra také není,“ vysvětluje kuchař Šíma. „S kamarádem Štefanem Deákem, což je Slovák naturalizovaný u nás, perfektně mluvící maďarsky, jsme vsadili na ostrou chuť dobře naložené zvěřiny.“ Dvojice Šíma–Deák oplácela Maďarům jejich loňskou účast na českobudějovickém Gastrofestu. Řekli si, že jako reprezentanti jižních Čech ukážou hostitelům, jak chutná jelen. „Lesník Řehoř z Poněšické obory nám jednoho za slušnou cenu přenechal, takže jsme měli prvotřídní maso z krku a plecka. To je na guláš nejlepší! Petr Šíma ví, o čem mluví. Guláš jedli s oblibou i Rožmberkové, jejichž recepty z 16.století teď kuchař připravuje k vydání.

Jako kočovníci

Ve stanu 6x3 metry, vyzdobeném státní vlajkou a jihočeskými symboly, se vařil guláš přesně podle maďarských tradic – v kotli na trojnožce a na otevřeném ohni. „My měli plynový hořák, ale takřka všichni ostatní – hlavně domácí – vařili na dřevě.“ Dvacetičlenná porota z Asociace maďarských kuchařů a šéfkuchařů prestižních hotelů hodnotila kvalitu papriky a syrových surovin, zajímavost receptu, chuť, vůni a čistotu při přípravě. Zisk stříbrné medaile připisuje Petr Šíma hlavně jelenímu masu, způsobu, jakým ho se Štefanem připravili. „Oni to v Maďarsku opravdu neznají a myslím, že jsme stříbro získali právě díky chuti našeho guláše. Však jsme na něj v Szolnoku rozdali desítky receptů…“