Při mé prosbě o rozhovor vytáhla hustě popsaný diář se slovy: „Takhle to mám už několik staletí!“
Působíte velmi křehce, umíte si dupnout?
Nejsem plachá, kdo mě zná, ví, že je pro mě nedocenitelná svoboda žití. Jsem závislá na pokoře, vděčnosti a svobodě.
Často říkáte, že právě na svobodě byl založený váš vztah s manželem, režisérem Pavlem Hášou. Co hlubšího vás spojovalo?
Byli jsme spolu od roku 1957. Já miluji cestování, trávím čas s kamarádkami, Pavel seděl rád na chaloupce, každý jsme měli svoje. Ale spojovalo nás společné bytí, rodina, láska, práce v divadle.
Před pár týdny, v době jeho pohřbu, jste byla v nemocnici. Vadilo vám, že se nemůžete rozloučit?
Byla jsem ráda. Když je člověk trochu známější veverka, udělají z toho estrádu. Kdybych věděla, že rozloučení bude komornější, bylo by mi to líto, ale takhle ne.
Poslední léta byl váš manžel v ústavu kvůli pokročilé Alzheimerově chorobě.
Před deseti lety se mu stal úraz a jeho stav se zhoršil. Už jsem péči o něj nezvládala, nebylo to v mých silách. Před čtyřmi lety se dostal do skvělého ústavu, kde o něj bylo postaráno, a já jsem ráda, že jsem byla schopná vydělat peníze, aby mohl dostat tu nejlepší péči.
Bylo vám z toho někdy smutno?
Vždycky si říkám, že věci můžeme změnit jen činem nebo tím, jak se na ně díváme. Na rozdíl od jiných jsem měla to velké štěstí, že jsem sama mohla svého muže skvěle zabezpečit.
V září jste oslavila osmdesáté narozeniny a prohlašujete, že stáří je nejkrásnější období života. Skutečně to tak cítíte?
Ano, v osmdesáti začal můj nejkrásnější čas. V mládí se pořád za něčím honíte, ve stáří člověk už někam došel, něco zažil, spoustu věcí pochopil, je to úžasné. Člověk myslí jinak, zmizí to naléhavé chtění, přijde nadhled.
Ztrácíte ale lidi kolem sebe…
Věci jsou tak, jak jsou. Chodím na besedy se seniory, a když se ptám, zda se někdo narodil v roce 1929 jako já, dřív se zvedlo pár rukou, dnes už se nehlásí nikdo. To je realita, kterou musíte přijmout. Teď třeba jedu do prachatického hospicu, jsem ráda, že lidi můžu potěšit tím, když je vezmu za ruku, pohladím je, promluvím s nimi. Dalajlama, jehož filozofii vyznávám, tvrdí, že on je ten poslední z nejposlednějších a nikdo, byť úplně na dně společenského žebříčku, třeba bezdomovci, si nezaslouží jeho opovržení. A když tomu poslednímu podá ruku, možná mu aspoň na chvilku ukáže světlo.
Jste hodně vytížená, vídáte se často s dcerou Zuzanou?
Minimálně. Tak jednou za šest týdnů. Učí ve škole, takže se se mnou nemůže sejít přes den, já hraju a nemám čas večer, nedostanu se pořádně ani na chalupu, ale voláme si denně.
Narodila se, až když vám bylo 32 let...
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Jsem moc šťastná, že mám dceru, že jsem mohla zažít cit, který vám dá jen mateřství.
Je vám v něčem podobná?
V mnohém ano. Je pokorná, má silné sociální cítění. Stejně jako moje vnučka, která studuje na Univerzitě Karlově speciální pedagogiku… Je jí devatenáct a je zamilovaná. Těší mě, že na začátku života zažívá něco příjemného. Mám radost, že její chlapec je moc milý, protože, jak víme, heterosexuální muži nejsou úplně v richtyku.
Proč?
Hrozně těžko hledáme porozumění, souznění. Sexuolog Radim Uzel, se kterým jezdím na besedy, říká, že chlap vidí babu a přemýšlí jen nad určitými záležitostmi, žena hledá porozumění, po čemž zase vůbec netouží muž.
Zažila jste různé politické režimy. Jak se cítíte v dnešní době?
Vždycky to bylo špatně, i když dnes se lidem žije o něco lépe. Narodila jsem se do první republiky, pak přišel Hitler, komunismus. Teď se sice nepopravuje, ale na síle nabírá komerce, roste zločinnost. Naší době schází vyšší princip.
Nebojíte se, jaká doba ještě přijde?
To já nevím. Všichni by měli hledat v sobě i v životě to pozitivní.
Co byste vzkázala lidem, kteří prožívají něco těžkého? Chtějí být šťastnější…
Všichni pořád čekají, že někdo za ně něco udělá, štěstí hledají skrze někoho jiného. Jsou na velkém omylu. Vyznávám buddhismus, což je jediný -ismus, který je pro mě přijatelný. A ten učí v pokoře přijmout všechno, co přichází, poděkovat a zvládnout to. Štěstí je jenom filozofie, pouhý úhel pohledu, všechno trápení nás učí vážit si toho, co máme, každého pohlazení. Maminka mi říkávala, že by si člověk neměl stýskat, měl by překonávat překážky a neulejvat se.
Vzpomínáte často na maminku?
Jsem s ní pořád ve spojení. V mládí si z Ruska dovezla sochu Buddhy a buddhistickou filozofii jsem od ní odmalička přijímala.
Jak se maminka dostala do Ruska?
Můj dědeček v Rusku získal práci, odešel tam z Čech a rodina s ním. Když se dostal k moci Lenin, začal posílat všechny cizince do vězení. Do Čech se vrátili až po válce, maminka kvůli pobytu na Sibiři přišla o nohu.
Říkáte, že zatímco s maminkou jste stále ve spojení, s tatínkem ne. Myslíte si, že se vztah s ním ještě spraví?
Samozřejmě, věřím tomu. Tatínek byl legionář, vzpomínám na něj jako na přísného vojáka, vždycky jsem z něj měla spíše strach.
Věříte v reinkarnaci?
Věřím, že chvíli v místě, kde není čas, kde je světlo a danost bytí, pobudete a pak vás pošlou napravit, co jste udělali předtím. Každá minuta tady má smysl, život není blábol, každý tu pro něco je.
Pro co jste tady vy?
To já nevím, ale snažím se, abych tu pro něco byla.
3 NEJ KVĚTY FIALOVÉ
Nejhezčí květina: „Ta, kterou mi daruje někdo milovaný.“
Nejmilejší kniha: „Prorok od Džibrána Chalíla.“
Nejoblíbenější jídlo: „Chutná mi všechno, ráda mám třeba kuskus.“
Přidat názor
