V poslední době jste byla dost vytížená, i termín na rozhovor jsme hledaly hodně dlouho. Co všechno teď děláte?
„Teď už je to trochu lepší, od února do října jsem točila Dokonalý svět, k tomu průběžně ještě točím Ulici a toho času jsem opravdu moc neměla. Ale dalo se to zvládnout.“

Měla jste ještě vůbec čas na rodinu a na sebe?
„Přes léto ne, přes léto mi kluci utekli, protože já jsem musela kvůli práci zůstat v Praze. Musím říct, že mi bylo docela i smutno, ale oni to prý měli hezký! (smích)“

Vašemu synovi už je třináct. Jsou s ním už nějaké problémy?
„S touhle otázkou vás asi zklamu. Sam už je dospělý člověk a nemá rád, když o něm veřejně mluvím. Takže plním jeho přání a neodpovídám (smích).“

Nekonečné seriály jako Ulice jsou často brány jako podřadné herectví...
„Mně to přijde jako hloupý předsudek. Spousta kolegů mi to dávala najevo. Ale rok se s rokem přešel a jedna kolegyně, která tímhle vždycky trochu opovrhovala, už byla v Ulici taky. A jak byla ráda.“

Řeknete mi, která to byla?
„To snad nemyslíte vážně? Víte, co je to slušné vychování a noblesa?“

Doufám, že ano. Hrajete v Ulici už čtyři roky. Proč jste se rozhodla roli přijmout?
„Těch aspektů, proč to vzít, bylo mnoho. Jsem netrpělivá, chtěla jsem dokázat, že zvládnu běh na dlouhou trať. Pak nový žánr, Dušan Klein, který byl otcem seriálu, kolegové, se kterými si rozumím. Jsem spokojená.“

Finanční stránka v tom hrála taky velkou roli?
„To je moje soukromá věc a ve smlouvě mám mlčenlivost. Já se vás také neptám na váš plat, protože mi to přijde nevkusné.“

Rozhodujete se o přijetí rolí podle výše honoráře?
„Ne. Nikdy. A doufám, že ani nikdy nebudu muset.“

Díváte se na pořady, ve kterých hrajete?
„No, většinou ne, protože na to nemám moc čas. Ale tvrdit, že to nedělám vůbec, nebudu. Nevěřím, že to ostatní nedělají. Všichni se na sebe rádi podíváme, byť i kritickým okem.“

Dívala byste se na seriál jako Ulice, kdybyste v něm nehrála?
„Upřímně řečeno, já se za to nestydím, že se dívám na některé seriály. Jsem třeba pravidelný divák Ordinace v růžové zahradě. Úterky a čtvrtky, to je můj čas, kluci to vědí, nesmějí v obýváku nijak šustit, protože mám svůj pořad. A Táňa Vilhelmová mi potvrdila, že se taky kouká. Ten seriál je prostě dobře udělanej.“

Jak se vám vyrůstalo jako dceři Jany Brejchové a Vlastimila Brodského?
„Jako dítě jsem to vůbec nevnímala, měla jsem krásný dětství, i když trochu atypický. Ve chvíli, kdy jsem začala tuhle profesi studovat, tak jsem ale byla trochu v nevýhodě. Všichni zkoumali, jestli mám ty geny po rodičích, byla jsem podle mě pod trochu větším drobnohledem.“

Nebála jste se, že nikdy nebudete tak dobrá jako oni?
„Byla to pro mě velká motivace. Chtěla jsem být aspoň z desetiny tak dobrá, jako oni.“

A myslíte, že se vám to podařilo?
„Proboha, to musí posoudit ostatní, ne já.“

S vaším mužem, fotografem Herbertem Slavíkem jste už mnoho let. Zasahují vám známá jména do soukromí?
„Někdy určitě. Ochrana osobnosti se v Čechách rovná nule, a všechno se odbude formulací, že jste osoba veřejně činná a tak s tím musíte počítat. Ta bezmoc bojovat proti pomluvám a neschopnost naší justice s tím něco dělat je smutná a vyčerpávající. Nedávno o mně napsali, že jsem na antidepresivech a že už se mi nechce žít. A to jen proto, že jsem někde v rozhovoru v legraci řekla, že rituál, který dodržuju v Ulici, je vždycky mít šatnu číslo dvě, a když gumičku do vlasů, tak modrou.“

Jak na to reagovala rodina?
„Samuel přiběhl za tátou, co se děje, že už maminka nechce žít. Co se píše o mně, mě dost často nechává chladnou, ale bolí mě, když se dotýká mé rodiny. Historka, že se s Jitkou Čvančarovou nemůžeme vystát, a četly jsme to ve chvíli, kdy jsme spolu byly na kafi jako kamarádky, mě taky dost pobavila.“

Maminka chtěla na konci prázdnin začít zase pracovat v divadle. Už je jí tedy lépe?
„Zkoušení z nějakých technických důvodů odpadlo, ale na zájezdy zase jezdí. Je jí o hodně líp, je v dobrý kondici, je v dobrý psychický pohodě a doufám, že to tak bude i nadále.“

Prý jste nezdolný pesimista. Teď na mě tak ale nepůsobíte...
„To se všechno mění. Myslela jsem si, že přelomová je třicítka, ale ne, je to až teď po čtyřicítce (smích), vydržte a čekejte, holky! Začínám být hrozná optimistka! Nevím, čím to je, ale asi tím, že si člověk víc uvědomuje, jak to všechno letí, jak je to relativní... Jak to zítra může být jinak. Víc si pak vážíte maličkostí, i toho, že tu teď spolu můžeme pít čaj a smát se.“

Je to jednodušší, být optimistka?
„Mám srovnaný priority, nerozčiluju se tolik, snažím se být víc empatická. Víte, ono být pořád za pesimistu a katastrofistu, ono to to okolí začne unavovat. Berou to jako pozérství a řeknou si: Tereza, to zas bude jedna velká katastrofa, to ne, to se radši sejdu s někým, s kým je legrace.“