2°C
Vezměme to od začátku. Kde jste se tu vzala?
V roce 1995 jsem poprvé letěla do Evropy, měla to být dvoutýdenní cesta. Na první zastávce v Praze jsem potkala partu muzikantů, kteří chtěli, abych s nimi zpívala v jejich kapele. Lichotilo mi to, ale měla jsem ještě namířeno do Paříže a do Amsterodamu. Když jsem se za nimi pak vrátila do Prahy, ti kluci už spolu nehráli. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Náhoda chtěla tomu, že jsem začala zpívat s Lubošem Andrštem. Později jsem dostala šanci, když v kapele Monkey Business hledali další hlas. Ty dva týdny se protáhly na čtrnáct let.
Jak reagovali rodiče, když pochopili, že se nevrátíte?
Já jsme jim to vlastně nikdy přímo neřekla. Neměla jsem v plánu zůstat v Evropě. Všechno to byla velká náhoda a souhra okolností. Ale tak to v životě chodí. Vlastně bych je tenkrát ani nedokázala programově opustit. I když už jsem s nimi několik let nežila v jedné domácnosti. Osamostatnila jsem se už v sedmnácti, když jsem odešla studovat na univerzitu.
Nestýská se vám?
Nechybí mi tady nic z materiálního světa, ale po lidech se mi stýská moc. Dneska je tolik technických vymožeností, které umožňují poměrně živý kontakt, využívám Facebook, videotelefon, jsou to skvělé věci, ale osobní kontakt nikdy nenahradí. Česká krajina mi hodně
připomíná stát NewYork, odkud pocházím, takže si někdy připadám jako doma a díky tomu stesk snáším lépe.
Kdy jste viděla rodiče?
Naposledy v roce 2004. Ale domů se chystám letos v listopadu na Díkůvzdání. Vezmeme s sebou oba syny Sebastiana (4) a Nikolase (1). Bude to velká sláva a obrovské emoce, protože mí rodiče poprvé uvidí vnuky z Čech. Jsme početná rodina, mám dva bratry a dvě sestry, kromě nejmladšího bratra už všichni mají potomky. Pokulhávám za sestrami, jedná má čtyři, a druhá dokonce pět dětí.
Chystáte se je dohnat?
Sourozenci jsou pro mě moc důležití, ale naši kluci si budou muset vystačit ve dvou. Nechci tolik dětí, jako má sestra. Jsem milující matka, synové jsou pro mě středem vesmíru, ale zatím si nejsem jistá, že chci riskovat třetího kluka. Navíc mám za sebou nepříjemnou zkušenost z porodnice.
Můžete být konkrétnější?
Byla jsem moc zklamaná přístupem personálu. Mohla jsem mít lepší péči, ale z principu jsem to odmítla. Nikdy nevyhledávám žádné VIP výhody. Chci od ostatních, aby se ke mně chovali normálně, netrpím žádnými vrtochy a nedělám si nárok na žádné nadstandardní služby. Ale překvapilo mě, co jsem zažila. Naprosto mi chyběla jakákoliv empatie vůči ženě, které se právě narodilo první dítě. Rodila jsem císařským řezem, měla jsem komplikace. Deset dní jsem strávila na jednotce intenzivní péče. Lékaři nedali mé rodině žádné informace. Manželovi jen sdělili, že za mnou nikdo nesmí. Byla jsem v izolaci, česky jsem uměla hůř než dnes, lékaři až na jednu výjimku nemluvili anglicky a odborným termínům jsme nerozuměla.
Doufám, že druhá zkušenost byla lepší.
Druhý syn Nicolas se narodil u Apolináře a po lidské stránce to byl nádherný zážitek. Moje lékařka byla mimořádně pozitivní, stále jako sluníčko. Stala se z ní moje přítelkyně a odrodila všechny moje kamarádky.
Vaši synové vás nezapřou. Vnímá Sebastian, že má jinou barvu pleti?
Nemyslím si, že by si to jakkoliv uvědomoval. Přestože chodí do běžné české školky, rozhodně tam není sám, kdo vypadá cizokrajně, jsou tam děti asijských a tureckých rodičů. Opravdu si myslím, že děti tyhle rozdíly necítí. I když kdo ví, jak je to na malých městech.
A vy si v českém prostředí nepřipadáte exoticky?
Já už to po tolika letech opravdu nevnímám. Neplynou mi z toho žádné výhody ani nevýhody.
O Češích se sice říká, že jsou xenofobní. Ale i kdyby to tak bylo, už si toho nejspíš nevšimnu. Já už vlastně ani nemám srovnání s Amerikou, protože už netuším, jak se tam tyhle věci mají.
Jak mluvíte s dětmi?
Já na ně mluvím výhradně anglicky, protože moje čeština není perfektní, a zbývající svět s nimi mluví česky. Mají tak velkou výhodu, že vyrůstají ve dvojjazyčném prostředí.
Máte s manželem stejné názory na výchovu?
Občas s ním nesouhlasím. Každý to vidíme někdy jinak a vůbec to nesouvisí s tím, že pocházíme z jiných kultur. Můj manžel byl jedináček a na spoustu věcí má jiný názor. Já jsem přísnější, myslím si, že děti potřebují pravidelný režim a rituály. Jejich otec je pro ně spíš kamarád. Například trvám na tom, že mají jít spát po Večerníčku a on by je nechal, dokud sami nepadnou únavou. Ale já vím, že to funguje, proto někdy nechci ustoupit.
Zvednete někdy hlas?
Někdy na kluky zařvu, hlavně když Sebastian dělá blbosti a já mám strach, že si ublíží. Ale jinak nenadávám. Snažím se být v pohodě. I když to dá mnohem víc práce než být negativní. Ono je strašně jednoduché vidět věci černě, ale špatně se s tím žije.
Popularita kapely stále stoupá, koncertů přibývá. Kdo vám pomáhá?
Manželovi rodiče hlídají kluky, kdykoli můžou. Sebastian má hodně silný vztah k dědečkovi. Mám i skvělou paní na hlídání, sama má už dospělé děti, takže si naši drobotinu doslova vychutnává. Mám v ni naprosto důvěru. Nesvěřila bych děti nikomu cizímu z agentury. Nikdy nevíte, na koho narazíte.
V kapele jste jediná žena. Nevadí vám to?
Snad už od mateřské školky jsem kolem sebe raději měla kluky. Možná je to tím, že moje mladší sestra mě tak trochu pronásledovala. Ale to neznamená, že bych si nehrála jako holka. Svoje panenky Barbie mám i tady v Praze.
A mají pochopení pro vaše mateřské starosti?
Dřív možná moc neměli, ale postupem času se z nich stali tatínkové a doma mají ženy, které pečují o jejich děti. Musejí mě respektovat, jsem tam s nimi, pracuji s nimi v plném nasazení, ale jsem máma a pak teprve zpěvačka. Když máme koncert mimo Prahu, zajdu s nimi do hospody, ale jinak spěchám po akci hned domů za dětmi.
Vy jste ale původně chtěla být herečka?
Vystudovala jsem herectví. Lákala mě činohra a pak muzikály. Účinkovala jsem v muzikálu Vlasy. Mezi herci mám hodně přátel, ale už bych se tomu nechtěla věnovat. Natáčení je příšerně zdlouhavé, samé prodlevy a čekání. Jedině snad divadlu, to je adrenalin podobně jako koncert. Je v tom obrovská energie, která koluje mezi aktéry na scéně a diváky.
Ale na plátně jsem vás viděla.
Dostala jsem menší roli ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Hrabal je můj nejoblíbenější spisovatel a mám ráda režiséra Jiřího Menzela. Nemohla jsem odmítnout. Byla to moc příjemná práce. Jen mě mrzí, že Hrabalovy romány jsem přečetla v angličtině, nikoliv v originále. Češtinu jsem se učila za pochodu, dokážu číst časopisy, ale knihy jsou pro mě těžké. Moje děti už to budou mít snadnější.
Tři NEJ Tonyi Graves:
Nejoblíbenější sladkost: „Lanýžový dort.“
Nejlepší místo pro relax: mořská pláž
Nejoblíbenější film: „S tebou mě baví svět.“
