Juliána Lápková: Komunisti likvidovali její rodinu. Nakonec si jednoho z nich vzala!

2. listopadu 2017 | 06:00

Paní Juliána Lápková sice prožila značnou část svého dětství během druhé světové války, ale její život obrátil naruby až komunistický režim. Během něj totiž zažila opravdu perné chvíle, které ji dohnaly až k myšlenkám na sebevraždu. Tu jí však paradoxně rozmluvil zapřísáhlý komunista, kterého si později také vzala. 

Juliána Lápková, rodným příjmením Pecháčková, se narodila v roce 1935 v malé obci Vřesce. Statek koupil již v polovině devatenáctého století její pradědeček. Těsně před první světovou válkou si rodina postavila nový dům a celé hospodářství bylo prý jedno z nejhezčích v kraji. Stálo za tím však hodně práce a povinností. Rodina se však také zajímala o život v obci. Dědeček pamětnice býval starostou a její otec, který prošel první světovou válkou jako zdravotník, zastával funkci vesnického felčara. 

Značnou část svého dětství prožila paní Juliána za druhé světové války. Spíše než válečné běsnění ji zarmoutila smrt její milované maminky. Kvůli práci na hospodářství přecházela zápal plic a dostala tuberkulózu. Tou se nakazila také pamětnice, ale ta se na rozdíl od maminky vyléčila. V jednačtyřiceti letech pak maminka zemřela. Juliána se tak musela od devíti let se svou babičkou starat o domácnost a hospodářská zvířata. "Když jsem přišla ze školy, tašku jsem hodila do rohu a už jsem musela jít dělat. Nevzpomínám na to ale s nějakou hrůzou. Dělala jsem to ráda. Jako malou holku mě zvířata milovala. Kdybych nebyla zdravotní sestrou, tak bych byla docela dobrá selka," vypráví pamětnice. 

S nástupem komunismu přišly změny 

Pro celou rodinu se situace začala dramaticky měnit po převzetí moci komunistickým režimem. Statkáři museli státu odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských produktů, byly jim zabavovány stroje a dobytek. Na vesnici začal panovat strach a lidé si přestávali věřit. Přestože otec pamětnice nepatřil k největším statkářům v obci, jeho ukázkové hospodářství bylo komunistům trnem v oku. Zároveň odmítal vstoupit do JZD a z místních funkcionářů si neustále dělal legraci. "To víte, můj tatínek se mu smál do ksichtu, a to ho nejvíc uráželo. Vzali otci pole. Když si udělal něco na zahradě, tak tam někdo přišel a zničil mu to. Nebo chodili po chalupě. Oni si tam na tom našem hospodářství chodili, jako by to bylo jejich," vzpomíná paní Juliána.   

Její otec byl nakonec uvězněn. Nasadili mu tak vysoké dodávky, že je nebyl schopen odevzdávat, a v roce 1951 byl odsouzen na půl roku. "Zatčen byl všem pro výstrahu. Kvůli nesplnění dodávek, a ještě musel zaplatit dvacet tisíc. Protože už těch dvacet tisíc neměl, vzali si ten náš dobytek a z toho se to platilo," vypráví pamětnice. V době otcova zatčení studovala paní Juliána zdravotní školu v Táboře. Nesměla však dále pokračovat a musela se vrátit na hospodářství, aby se měl kdo starat o jeho chod a odevzdávání dodávek. V té době jí bylo šestnáct let a nikdo ze sousedů jí nepřišel pomoct, protože měli strach. "Starala jsem se o šestnáct kusů hovězího dobytka, třináct prasat, kolem padesáti slepic, dále o asi čtyřicet králíků a koz. Ani jedno zvíře neuhynulo," vzpomíná pamětnice. 

Na statek ji chodil kontrolovat místní komunistický funkcionář. "Hospodářství vůbec nerozuměl. Ukázal mi odznak a prošel celým hospodářstvím. Vlezl všude. Neklepal. Vlezl do síně, do chodby, prolezl půdu. A ten jeho výraz. To byla huba na lískání," vypráví paní Juliána. Otce pustili po půl roce. Když se vrátil domů, zjistil, že mu někdo poškodil přívod vody do napáječek pro dobytek. Musel také splatit náklady trestního řízení, a tak mu začalo JZD dobytek rozprodávat. 

Chtěli je zničit všechny

Otec pamětnice však stále odmítal do JZD vstoupit. Když ho nemohli donutit, pokusili se místní funkcionáři přemluvit jeho syna, který se vrátil z vojny, kam byl poslán jako člen PTP (Pomocných technických praporů). "Bratr byl u černých baronů, a když se vrátil, tak ho do JZD strašně chtěli. On nechtěl, tak nevím, jestli ho bili, nebo nebili. Ale chlapa, který byl od černých baronů zvyklý na všechno možné, tak ho psychicky ničili, že omdlel, a tak tatínek si pro něj na národní výbor musel přijít. Bratrovi říkali: My jsme tvého tátu nechali zavřít a on se nám směje, ale my si tady necháme vás, děti, a on bude koukat, co my s vámi provedem," říká paní Juliána. 

Paní Juliáně se nakonec podařilo dostudovat zdravotní školu a v roce 1954 nastoupila jako zdravotní sestra do jáchymovských uranových dolů. Několik let pracovala na ošetřovně Dolu Eva, kde pracovali političtí vězni. Jednoho dne pamětnici kontaktoval muž a ptal se, jestli by přes bránu nepřenášela dopisy od vězňů. Paní Juliána souhlasila a vůbec ji nenapadlo, že by se mohlo jednat o předem připravenou provokaci. "Přenášela jsem dopisy vězňům, ale bylo to na mě nalíčeno. Najednou si pro mě přijeli a odvezli mě na StB. Tam mi řekli, že o mně všechno vědí," vzpomíná pamětnice.

Paní Juliána se přiznala a estébáci na ni pak tlačili, aby podepsala spolupráci – že tak nebude mít žádné problémy. Tehdy dvaadvacetiletá pamětnice několikahodinový nátlak nevydržela a spolupráci podepsala. "Už bylo k večeru a já furt ne a ne, že s nimi spolupracovat nebudu. Pak už jsem byla asi unavená, tak jsem souhlasila. Vzpomínám si, že jsem tam nic nepila, že mi nic nedali, nic nepíchli. Nic. Já jsem byla úplně při vědomí. Akorát pořád, jestli budu, nebo nebudu. Teď to mládí a otec a bratr – a furt mi to tam takhle mleli. Já už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem to podepsala," vzpomíná pamětnice. 

Úplně na dně

Juliána byla v té době ve velmi těžké životní situaci, protože krátce předtím byla při pracovní oslavě znásilněna jedním z vedoucích směny. „Byl ožralej. Přišel tam ke mně a něco si na mě dovolil. Já jsem nic nehlásila. Jenom jsem byla vyděšená, a teďka ještě k tomu ti estébáci. Tak jsem si říkala, že se otrávím. Už toho bylo moc. Přišla za mnou jeho těhotná manželka, abych to nehlásila, a měla z každé strany jedno dítě. Nehlásila jsem to, protože on potom za mnou ještě přišel celej zmučenej. On se z toho zhroutil. Byl kvůli tomu v blázinci. Odbylo se to všechno tak rychle. Ani jsem nekřičela, nevolala pomoc. Já jsem byla tak vyděšená. Prostě jsem nic nehlásila, proto se to ututlalo,“ vypráví pamětnice.

Krátce po výslechu ji kontaktoval příslušník StB. „Teď jsem přemýšlela, co se mnou bude. Hned se mi ozval estébák. Hned si dal se mnou rande. Já jsem si říkala, že se na takovej život můžu vykašlat. Já tohleto dělat nebudu. Jako zdravotní sestra jsem znala léky a taky jsem věděla, jaké mají účinky. Tak jsem si říkala, že se otrávím a bude po ptákách. Tak jsem si vzala tubu fenobarbitalu. Furt jsem váhala, asi tři dny. Sakra, mám? Nebo ještě nemám? Pak jsem si říkala: já to doopravdy sežeru a už se na to vykašlu. Protože co dělali s tatínkem – a furt kriminály! Vždyť tady mě nic jiného nečeká. Tadyhle to podepíšu takovým hňupům a budu jim dělat nějakou štětku? Ani náhodou. Já se na to vykašlu a otrávím se.“ Tak vzpomíná na své nelehké období paní Juliána. 

Paní Juliána byla přeřazena do Dolu Plavno. Zde ji při práci na ošetřovně sledoval neznámý muž, který k ní při cestě domů přistoupil v autobuse. Na jejím chování šlo poznat velký neklid, a tak se jí muž začal vyptávat a ona se mu svěřila. "Ten člověk byl takový sympatický. Okamžitě jsem v něho měla důvěru," vzpomíná. Neznámý muž se jmenoval Miroslav Lápka a v té době byl důlním dozorcem. Předtím pracoval jako kádrový referent nebo vedoucí správy táborů, a tak měl spoustu známých. Paní Juliáně slíbil, že zařídí ukončení její spolupráce s StB.

Od estébáků měla Juliána opravdu pokoj a o několik let později se za Miroslava Lápku provdala. „Jsem mu prakticky vděčná za život,“ dodává. Její problémy však neskončily. V roce 1956 zemřela její babička a o rok později také otec. JZD se tak konečně dočkalo a krátce po jeho smrti obsadilo celé hospodářství. „Za rok a půl po tatínkově smrti nám napsal předseda obecního úřadu ve Vřescích Král, že se musíme vystěhovat, že naši usedlost potřebují pro potřeby JZD a obecního úřadu. Kam jsem se měla stěhovat, když jsem v té době bydlela na ubytovně? Tak jsem si tam odtud nevzala nic,“ vypráví paní Juliána. 

V městě socialistického realismu

Paní Juliána pracovala na ošetřovně Dolu Plavno až do jeho uzavření. Později byla zaměstnána jako vedoucí jeslí, kde své ratolesti ukládaly manželky důstojníků pracujících pro jáchymovské uranové doly. V roce 1961 se provdala za Miroslava Lápku a oba se přestěhovali do Havířova. Většina havířovských mužů pracovala jako horníci, manželovi paní Juliány se ale projevovala nemoc způsobená ozářením v uranových dolech, a tak byl zařazen na výchovu kádrů. V roce 1967 přešel do plného invalidního důchodu.

Trpěl chudokrevností, a než v roce 1987 zemřel, dostal prý 1700 transfuzí. Po celou dobu se o svého manžela starala a vzpomíná na něj s velkou láskou. V Havířově žije dodnes.  

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 

Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa. • VIDEO: 

Autor: Aneta Pařízková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile