Vdávala se v osmnácti letech, s manželem měla tři syny. Dodnes neví, jestli bylo její manželství vůbec kdy šťastné, jen se ho naučila přijímat se vším, co přinášelo.
„Manžel byl vždycky tak trochu solitér. Rozhodně se nedá říct, že by pro rodinu dýchal, živil ji a obětoval se. Občas jsme měli docela hluboko do kapsy, muž se často po nocích toulal. Když jsem byla mladší, propadala jsem pocitu zoufalství,“ přiznává Irena. „Se třemi raubíři to nebyl žádný med. Nikdy mě za nic nepochválil, neřekl mi, že mi to sluší. Moje sebevědomí bylo na bodu mrazu.“
Jenže ani ona, i když se svým mužem žila už pětadvacet let, neznala jeho pravou tvář. Jednoho dne se jí doneslo, že večery, které netrávil doma, neproseděl v hospodě s kamarády, jak se domnívala. Pravda byla mnohem drsnější! Měl ještě jednu rodinu! A ve volných chvílích tam chodil za svým čtvrtým „utajeným“ synem, který byl ze všech dětí nejmladší.
„Když jsem to zjistila, totálně mě to sebralo. Dlouho jsem rozmýšlela, co dál. Naši kluci už ale byli dospělí, tak jsem mu řekla, ať si odejde, kam ho srdce táhne. Bylo to pro mě šíleně pokořující, ale absurdní konec přinesl také své ovoce. Za několik měsíců jsem se seznámila s mužem, který mě opravdu miluje. Jen lituji, že jsem z nefunkčního manželství neodešla už dávno.“
Čtěnářka Irena
Příběh Anny, kterou nevěrný partner týral, čtěte: ZDE>>
4 otázky pro doktora Jana Cimického:Jak reagovat, když odhalím nevěru?Neexistuje univerzální řešení. Rozdílný přístup vychází jednak z osobnosti (paradoxně tolerantnější bývají ženy) – muži vzhledem k vrozené ješitnosti vnímají zjištěnou nevěru partnerky jako ponížení, které nelze snadno překousnout, a jen velmi neradi se s ní vyrovnávají. Výrazný je i vliv transkulturální – jsou etnika a země, které jsou k nevěře relativně tolerantní a institut milenců a milenek je víceméně legalizován (Francie), naopak v jiné románské zemi je to vnímáno zcela opačně (Itálie) a v arabských zemích je trestáno ukamenováním. Zjištění nevěry by mělo být posledním signálem, že něco ve vztahu není v pořádku. Může být nevěra i kořením pro stereotypní vztah? Nechápal bych to jako koření, se kterým lze zacházet jako se zpestřováním jídelníčku. Nevěra je informace, že vztah má nějaké trhliny, případně že partneři nejsou pro vztah dozrálí, či dokonce vhodní. Kolega Plzák vylučoval některé typy přímo – třeba egocentrického sobce a násilníka či nepořádnou a hysterickou šmudlu. Vyplatí se ve vztahu zůstávat jen kvůli dětem? Děti jsou kritický bod partnerství, někdy se stávají bez vlastního přičinění prostředkem k vydírání a „trestání“ druhého partnera – a to je nepřípustné. Na druhou stranu je vždy třeba uvažovat, zda vlastní a vlastně sobecký zájem je přednostní a jestli nepoškodí děti, které za to přirozeně nemůžou. Pak má setrvání v manželství za určitých podmínek svůj smysl. Existuje nějaký návod na bolestný rozvod? Rozvod či rozchod je emočně náročná situace. Ne vždy může člověk ovlivnit dění kolem sebe, a tak pokud i přes sebevětší úsilí vztah, na kterém jsme pracovali, končí, nezbývá než tuto životní kapitolu pokud možná s co největší grácií ukončit. Je dětinské trvat na přítomnosti někoho, kdo s námi již nechce trávit svůj čas. Místo stěžování si každému z okolí na potkání je progresivnější začít odstraňovat prvky naší „závislosti“ na odcházejícím partnerovi. Volný čas je dobré vyplnit zálibami, na něž dosud zbývalo jen málo prostoru. Nepřispívejte k rozchodu zbytečnými konflikty, vydíráním. Jen to člověku bere sílu věnovat se tomu, co bude dál. |