Fotit „staré ženské“ je trochu nesmysl, napadne vás možná. Není to pravda. Čas dostihne každého a není důvod se tvářit, že všichni budeme navěky krásní a bez vrásek (i když se to podle toho, co vidíme ve filmech a po zásahu plastických chirurgů, může zdát).

Rozhodli jsme se podívat za „oponu“, ukázat půvab ženského těla, na kterém je znát čas, ptát se na to, na co se obvykle neptáme. Doplnit povídání o životě dalším rozměrem – rozměrem nahoty.

Z druhé strany

Mluvit o stáří ve společnosti čtenářek Blesku pro ženy Květy, Aleny a Marie je až nevhodné – vypadají totiž skvěle. Jsou to ženy, které nesedí doma za pecí. Svůj věk neignorují, ale rozhodně si z něj zatím berou to lepší: svobodu, klid, schopnost užívat si den a mít od věcí odstup. Možná právě jejich nadhled, chuť vyzkoušet něco nového a zvědavost je přivedly do fotografického ateliéru. Chtělo to odvahu a velkou otevřenost. Při focení i povídání se vůbec nechtělo věřit, že jim všem bude za pár let sedmdesát.

Květa (68)

Pracovala jako obchodní zástupkyně. Má syna a dvě vnučky, po šedesátce se podruhé provdala.

... nejhezčí jsem se v životě cítila, když mi bylo kolem 50 let. Bylo po revoluci, otevřely se nové možnosti, jak o sebe pečovat, na trhu se objevila spousta nových výrobků – krása a kosmetika, styl to mě vždycky zajímalo a předtím u nás skoro nic nebylo. Užívala jsem si plně všechny možnosti.

Sebevědomí

... tak to jsem definitivně získala, až když jsem se po rozvodu ekonomicky postavila na vlastní nohy. S bývalým mužem vycházím hezky a také vím, že peníze nejsou všechno, ale ve chvíli, kdy jsem dokázala být finančně soběstačná, byla jsem na sebe opravdu pyšná.

Mé tělo

... mám ho ráda. Díky své profesi jsem prošla mnoha psychologickými školeními, kde jsme se mimo jiné učili mít rádi sami sebe. Naučila jsem se s tělem zacházet nejen po fyzické stránce. Někdy mě napadá, že jsem už stará a žádné cvičení ani dobrá mysl mi mládí nevrátí, většinou jsem ale se svým tělem zadobře. Občas mě něco bolí, ale častěji s ním zažívám příjemné věci. Ráno cvičívám, někdy lenoším. Myslím, že lenost je prospěšná, dokážu ale také zapnout na maximum. Mám tento svůj rytmus aktivity a odpočinku celý život.

... mám ještě malinký pracovní úvazek, ale jinak si neuvěřitelně užívám pocitu svobody. Když nechcete, nemusíte vůbec nic: vyřizovat telefonáty, domlouvat se s klienty, chodit na schůzky. Je to svoboda, díky které se ráno vzbudíte, a když vidíte, že prší, můžete zůstat doma nebo si pospat či dělat to, co jste měla v plánu. Člověk v tomto věku jinak přemýšlí. Z hlediska nabytých zkušeností vím, co je důležité a co ne. Ve čtyřiceti máte pocit, že pořád na něco čekáte, a teprve až se něco povede, „bude to dobré“: až splatíte, až vyrostou, až se koupí, až se něco...  Teď žiju všechno dobré hned, na nic nečekám. Naopak, krásné zážitky nenechám jen tak vyprchat.

A co není?

... krásné neznamená hladké. Přicházejí problémy a negativní jevy, prožívám všechny starosti se synem, vnoučaty. Je na každém, jak se s tím vyrovná. Snažím se denně měnit samu sebe k lepšímu. Nechci hned ráno „sprdnout“ prvního člověka v metru, že do mě strčil. Chci být nad věcí. Poslední léta každý rok pořádáme srazy se školou. Vidím, že vrstevníci nás opouštějí, ale já se chci vidět s živými a sdílet s nimi život, společné chvíle. Všechno, co život přináší, beru s pokorou.

Nejdůležitější je pro mě

... zdraví mé a mých blízkých, vnitřní pohoda, schopnost užívat si života v dimenzích, které mi nabízí. Vím, že už asi nevylezu na vysokou horu a nebudu se potápět. No a co?

Muži

... určitě bych nechtěla být sama. Jsem vdaná, mám pohodového a skvělého muže, který mi nebrání v rozletu.

Alena (67)

Pracovala jako zdravotní sestra a obchodní zástupkyně. Má dva syny, dvě vnučky, 42 let je vdaná.

Půvab

... kupodivu nejhezčí jsem si připadala ve 45 letech. Ve třiceti na to nebyl čas a možná jsem nebyla ani dost zralá. První dítě jsem měla ve 27 a druhé za rok a půl nato, takže jsem léta lítala jen kolem nich a teprve, když vyrostly a nepotřebovaly mě, začala jsem se věnovat sama sobě. Měla jsem čas i prostor na sebe a chtěla jsem se sobě líbit.

... mám trochu problémy se srdcem, ale nepropadám panice. Jako zdravotní sestra vím, co mi je, co mě čeká a jak se ke svému tělu chovat. Jsem vyrovnaná, žádné další potíže nemám, sportuji, jezdím třeba na in-linech, nebývám nemocná.  
... některé jeho části mám raději, třeba obličej, vlasy, ramena, některé méně – břicho nebo tukové polštářky jinde na těle.

Na našem věku je nejlepší

... volnost. To, že nemusíte chodit do práce a všechno si uděláte podle svého. Lenost mi ale není vlastní, často se starám o vnoučata a mám radost, že se jim můžu věnovat. Je to veliké potěšení hlídat je nebo jim třeba jen uplést svetr. Baví mě vyplňovat jejich čas něčím, co je zajímavé a hezké. Žiju příjemné období a mám pocit, že pořád naplno. Když se ohlédnu do minulosti, ne vždy bylo pro všechny tolik možností.

Co není moc fajn

... nemoci bych někam odšoupla a schovala „pod postel“. Všechny starosti a problémy se snažím eliminovat a zbytečně se v nich „nešťourat“.

Nejdůležitější pro mě je

... aby měli moji vnuci šťastný život. A zdraví. Člověku ve třiceti nedojde, jak je důležité.

Když vidím svou fotku z mládí

... napadá mě, že jsem byla hezká holka, když jsem byla mladá. Ale neutápím se ve ztraceném mládí, chci jen vypadat dobře.

V životě jsem se nadechla

... když mi bylo kolem padesátky. Začala jsem vnímat více věcí, více složek života, proměnilo se mi myšlení. Do té doby jsem se soustředila jen na děti a rodinu. (Musím podotknout, že jsem narozená ve znamení Raka, takže rodina je pro mě velmi důležitá.) Když děti vyrostly, s manželem jsme začali trávit víc času s kamarády, partou – což je fantastické a naše setkání mám moc ráda. Po revoluci přišla jiná doba, musím přiznat, že jsem myslela, že poletíme dopředu jako rakety. Není to tak, ale nestěžuju si. Nerezignovala jsem na dění kolem sebe, čtu noviny zajímám se, nechci být důchodce odtržený od zbytku světa, zahrabaný na zahradě a v knížkách.

Marie (67)

Pracovala jako bankovní úřednice. Má dceru a vnučku, je vdova.

Kdy jsem si v životě připadala nejhezčí?

... nad tím jsem opravdu nikdy nepřemýšlela. Možná že jako nevěsta, každá nevěsta je přece krásná.

Moje tělo

... jsem s ním spokojená. Občas si během svátků nebo volna dopřeji trochu víc dobrot a hned to pak vidím na rostoucí váze, ale všechno se během pár týdnů spraví. Proč si občas ale nedopřát? Třeba zmrzlinu! Mám ho ráda – co jiného mi zbývá? Samozřejmě se snažím o sebe pečovat, ale vrásky člověk ničím nezamaže, to se nedá nic dělat.

Muži

... užívám si svobody, jsem sama, dělám si, co mě napadne a co chci. Někdy mi ale samota vadí, ráda bych si občas s někým vyšla, do kina, na výlet do přírody. Nepotřebuji chlapa za každou cenu, toužím po muži, se kterým si můžu popovídat, někoho, kdo se zajímá o dění kolem sebe. Když jsem před patnácti lety ztratila manžela, tenkrát jsem si říkala, že se sbalím a z té malé vesničky se odstěhuji do hor. Miluju túry, turistiku, přírodu... Nerozhoupala jsem se včas, teď je na stěhování do hor už pozdě.

Nejdůležitější

... pro mě je, aby vnučka vystudovala medicínu, abychom já, ona i moje dcera byly zdravé.

Na co se těším?

... až začnou růst houby, těším se na celé léto, hezké počasí, vyjížďky na kole. Hrozně ráda tancuju, mám ráda společnost, možná vyrazím někam sama.

Minulost

... myslím, že bych ve svém životě nic nevrátila zpátky.

Na mém věku je hezké

... že se ještě necítím odepsaná. Cítím, že žiju.

Na stárnutí nesnáším

... chvíle, kdy si uvědomím, kolik mi je let, a říkám si, že to snad není možný!

Macháčková (61): Nechala jsem se nafotit nahá, a co?