Jak porucha vzniká

Lidské oko vnímá barvy prostřednictvím barevných čípků v sítnici oka. U většiny primátů příbuzných člověku existují tři druhy těchto barevných receptorů - čípků. To nám pak umožňuje vidět trojbarevně. Základními barvami je modrá, zelená a červená. Když má někdo poruchu vnímání barev, nevidí některou nebo žádnou z uvedené základní trojky.

Příznaky: obtížné rozlišení barev, neschopnost rozlišit odstíny a tóny stejné barvy, občas rychlý pohyb očí, často si poruchu vidění barev všimnou rodiče u svých dětí - někdy jsou ale příznaky natolik mírné, že se na problém přijde náhodou nebo až v dospělosti

Udělejte si test

Testy, které pomáhají odhalit barvoslepost, jsou založené na barevném odlišení čísel. Vypadají jako barevné shluky skvrn, které by zdravému oku měly vytvořit konkrétní znak. Takových obrazových schémat je několik a každé z nich pomáhá při nesprávném přečtení odhalit poruchu vnímání barevnosti. Testování je zcela nezbytné v některých povoláních, například v dopravě.

1. Když vidíte číslo 3, máte poruchu barevného vnímání zelené a červené barvy. Zdravý člověk vidí číslo 8.

2. Číslo 73 vidí zdravé oko. Když vidíte 28, jděte k očnímu lékaři.

3. Zdravý člověk vidí číslo 15. Ten, který má poruchu vjemu zelené a červené, přečte 17.

4. Tuhle zřetelnou dvanáctku vidí zdravý i barvoslepý člověk.

5. Když máte oči v pořádku, vidíte 5. Když ne, trpíte poruchou vnímání zelené a červené a vidíte 2. Úplně barvoslepý vůbec číslo nerozezná.

6. Tady vidíme bez poruchy 74, kdežto s poruchou na zelenou a červenou barvu vnímáme 21. Barvoslepý číslo opět vůbec nevidí.

Sladká nevědomost

Nejzajímavější zajímavější na celé věci je že, o tom, že jste barvoslepý, nemusíte dlouho vědět. Svoji neschopnost rozeznávat správně barvy si prostě vůbec neuvědomujete, dokud se něco nestane a někdo jiný vaši poruchu neodhalí. Úplně černobílé vidění pak postihuje jen zlomek pacientů. V lepším případě může být barvoslepost jediným zdravotním problémem postiženého, v horším případě je porucha součástí závažnějších genetických vad, například Downova či Turnerova syndromu.

Taťka přiznal barvu

Manžel mojí kamarádky Honza je normální, vypadá zdravý a je to dokonce docela fešák. Nikdy nikomu neřekl o tom, že má potíže s vnímáním některých barev. Teoreticky je možné, že si to ani on plně neuvědomoval. V každém případě se na to přišlo náhodou. S dcerou se domluvil, že mamince udělají radost a koupí jí bledě modrý přehoz přes postel, o kterém delší dobu básnila. Když přišli do obchodu, otec sáhl po fialovém. Na udivené dotazy dcery neuměl odpovědět. Bledě modrou nakonec musela otci ukázat ona. „Muž šel potom na genetické vyšetření, protože jsme si na internetu přečetli, že jde o vadu, která by se mohla projevovat i jiným problémem s geny. Plánovali jsme další dítě, tak jsme chtěli mít jistotu. Všechno bylo jinak v pořádku, což jsme si vážně oddechli. Ale Honza už barvy nikdy vybírat nebude,“ se smíchem mi vypráví rodinnou historku o barvoslepém Honzovi kamarádka. Dá se to léčit?

Skutečně účinná léčba zatím neexistuje. Probíhají ale výzkumy s tzv. genovou terapií. Američtí vědci na opicích zkoumají její účinky. Podařilo se jim vrátit schopnost vidět barvy dospělým zvířatům, která se narodila bez schopnosti rozlišovat zelenou od červené. Problémem ale je, že tato léčba se musí zahájit velmi brzy v dětství, protože lidský mozek se vyvíjí jen do určitého věku a právě on má rozhodující vliv na rozeznávání barev. Jinak řečeno, před vědci je ještě dlouhá cesta.