Tento film stojí na skvěle vystavěném řetězci nedorozumění. Sympatický knihkupec a věčně zadlužený rozvedený otec je omylem považován za vrchního v luxusní restauraci, a protože potřebuje peníze, prostě se rozhodne v omylu pokračovat. Jeho „podnikání“ se postupně rozrůstá, nabírá tempo a s každou další scénou se sám do sebe zaplétá hlouběji. Právě tahle eskalace drobné lži je základním kořením celé komedie.
Laskavý humor
Knihkupec navíc skrývá ještě jednu velkou slabinu – milenky, také tajné. Právě alimenty a snaha udržet si zdání slušného života ho ženou do stále riskantnějších podvodů. Kolem něj se ale postupně začíná utahovat smyčka: Restaurace jsou ostražitější, podezření sílí a jeho manželka i známí si začínají všímat, že Vránův život je plný podivných výmluv a časových mezer. Lež, která zpočátku působila téměř nevinně, se mění v tíživou past, z níž už není úniku a komedie tak nenápadně přechází v hořkosladký obraz muže, který si naběhl sám na sebe.
Vrchní, prchni! se řadí k českým komediím, které mají specifickou atmosféru doby: trochu smutné, trochu šibalské, ale dokonale lidské. Podobně jako Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková nebo na Samotě u lesa spojuje laskavý humor se společenskou realitou, která byla mnohdy šedivá a možná právě proto tak hladově toužila po smíchu. Film tak není jen komedií o falešném vrchním, ale i připomínkou, jak výborně uměl český film pracovat s obyčejnými lidskými slabostmi a vykřesat z nich něco naprosto nezapomenutelného.
