2°C
Byly stejně krásné a obdivované jako dnes Tereza Maxová, Eva Herzigová nebo Simona Krainová, ale přesto si o takové popularitě a milionových kontech mohly nechat jen zdát.
Když začínala éra jedné z našich nejznámějších prvních modelek, Milady Karasové, která v modelkovském důchodu objevila později třeba takovou krásku, jakou je již zmíněná Tereza Maxová, bylo třeba i tehdy něco víc než jen vlastnit útlou postavu a krásnou tvář. Podstatné bylo charizma.
Prodávaly šaty, ne sebe
V 70. letech začaly u nás vznikat módní salony typu Eva a Styl, které najednou nešily jako většina tehdejších továren jen tepláky a květované zástěry. Právě v nich se oblékala elita, manželky diplomatů nebo známé herečky. Najednou bylo třeba exkluzivních manekýnek, jež by dražší zboží prodaly. Těch elitních zpočátku existovala jen hrstka. Pamětnice mluví o deseti. Ty nejlepší zaměstnával ÚBOK. Na rozdíl od současných hvězd přehlídkových mol, které propagují spíš samy sebe, tyhle manekýnky musely prodat zboží, jež oblékly.
V patnácti na molu? Neexistovalo!
S kariérou se začínalo kolem devatenáctého a dvacátého roku. Bylo vyloučené, aby se po molu producírovaly patnáctileté děti. Modely byly totiž hodně ženské, těžko by je mohla místo zralé ženy předvádět dorostenka. Dokonce platilo, že čím normálnější žena, pokud jde o tvar postavy, tím větší úspěch.
Slušný výdělek
Manekýnky v ÚBOK pobíraly měsíčně šest set korun, za každou přehlídku dostávaly asi sto korun. Drobné příplatky ale byly třeba za každý předvedený model zvlášť. Když manekýnka získala zakázku v cizině, měla nárok na diety. Jen pro představu, tenkrát hezké boty stály asi 90 korun.
Milada Karasová: „Na Východě jsme byly velké hvězdy.“
Jedna z nejznámějších manekýnek za totality, která po revoluci založila agenturu Czechoslovak Models a vytipovala několik dnes již předních světových modelek, paradoxně nikdy po pózování na přehlídkových molech netoužila. Jak se k práci v módní branži dostala? A jak na ni vzpomíná?
K práci manekýnky jste se prý dostala náhodou…
Mým snem to nikdy nebylo. Chtěla jsem být vojandou nebo tanečnicí, protože jsem vždycky hrozně ráda tancovala a trvá to i dodnes. Být manekýnou mi nic neříkalo.
Byl už tenkrát modeling tak populární jako dnes?
Určitě ne. Když si vzpomenu na dobu, kdy mi bylo třináct až šestnáct, tak jsem ani nevnímala, že by tu nějaké modelky byly. Existoval časopis Žena a móda, který, když si člověk nekoupil, tak neměl vůbec přehled. Ze Západu spíš lehce přicházel trend muziky. Ale když mě oslovil fotograf Milan Šára na Máchově jezeře, kam jsem jezdila se svými spolužačkami vždycky na čtrnáct dní v létě, abych s ním fotila, tak mě to samozřejmě jako každou ženu či dívku potěšilo a souhlasila jsem. Teprve od té doby jsem se o „modelingovský byznys“ začala zajímat.
Existovala tehdy nějaká agentura pro modelky?
V Praze byla instituce ÚBOK, pak ještě existoval Výzkumný ústav výrobního družstevnictví, který měl na starost všechna družstva. Byla to taková jejich centrála. A ještě fungovaly Dům módy a Oděvní služba. Tam všude se dřív modelky soustředily. Ale nastálo byly jedině v ÚBOK. Vždycky měli asi šest dívek, které tam trávily celé dopoledne. Byly zaměstnané na šest hodin. Vůbec se ale nenazývaly manekýny nebo modelky. Byly to technické pracovnice. To byl jejich oficiální název. A tato děvčata tam zkoušela kolekce, se kterými se pak vyjíždělo ven nebo se předváděly jako trendové.
Jak jste se do „Úboku“ dostala vy?
Když se mi narodila dcera, tak mě fotograf Milan Šára přihlásil na konkurz. Tehdy tam přišlo asi dvě stě děvčat. Čekalo se ve frontě. Předvedly jsme se, já jsem musela předložit nějaké fotografie, které jsem měla od Milana. A pak nás zkoušel choreograf, jak se umíme pohybovat. Myslím si, že jsem na tom byla dobře, a díky tomu se i posunula dál. Následně se mě ptali, jestli chci pracovat na plný úvazek, což jsem odmítla, protože jsem měla půlroční holčičku. Souhlasila jsem s externí spoluprací.
Co bylo vaší pracovní náplní?
Za měsíc jsem odjela na první zájezd do Ruska. Tenkrát to bylo místo Ivany Zelníčkové, dneska paní Trumpové, která se v té době provdala za nějakého Rakušana a bylo nežádoucí, aby vyjela. V té době už byla na černé listině. Já jsem tehdy nazkoušela novou kolekci, naučila jsem se choreografii a jelo se.
Lišily se tenkrát nějak modelky od ostatních žen?
Když jsme šly po ulici, byly jsme rozpoznatelné v tom, že jsme nosily takzvané beauty caseys. To byly speciální kufříky, které jsme si nechávaly vozit ze zahraničí. Když jsem vyjížděla do Ruska, měla jsem jen koženkový, který byl běžně k dostání tady v Čechách. Strašně jsem toužila mít stejný samsonite jako všechny holky… Takže tím jsme byly odlišné, ale jinak být manekýna znamenalo něco jako lehká dívka. Tato profese nebyla vnímaná jako seriózní a slušná, spíš nás brali jako holky, které dělají něco divného. Ale na druhou stranu jsme sklízely řadu úspěchu na MDŽ i na přehlídkách. Největší ovšem byly v Rusku. Vzpomínám si, že když jsme jednou přijely, na letišti nás vítali s transparenty. Dostávaly jsme dárky a připadaly si jako velké hvězdy.
Takže se modelingem dalo docela slušně živit?
Samozřejmě že dalo. Dívky, které pracovaly v „Úboku“, měly svůj stabilní plat. A když vyjížděly do zahraničí, dostávaly diety. Tenkrát se dávaly v tuzexových poukázkách. Všem nám to nesmírně vyhovovalo. Když jsme jely do Ruska, vezly jsme narvaný kufr oblečení, které jsme tam prodaly. A utržené ruble jsme si tady pak vyměnily na tuzexové poukázky a nakoupily si zahraniční zboží. Takže to byl dobrý byznys.
Měla jste vysoký plat?
Dokonce jsem v té době měla vyšší plat než můj tehdejší manžel, který dělal v bance a byl dost vysoce postavený úředník. Nebála jsem se jakékoli práce, a když mi řekli, že půjdu předvádět tepláky, bylo mi to úplně jedno. Hodně jsem dělala pro Výzkumný ústav výrobního družstevnictví. Jezdila jsem zkoušet kolekce. Dostala jsem se tak i do Ulánbátáru. Dvakrát jsem byla v Mongolsku na soutěži. Rusko mám projeté celé. Podívaly jsme se i na Západ. To jsme zase jezdily s Jablonexem a Centrotexem. Takže to bylo prima, ale podmínka byla, že jste musela být vdaná. Nebo jste musela mít razítko v občance.
Proč?
Když jsem se rozvedla, byla jsem najednou na volné noze. A být na volné noze se rovnalo být příživníkem. Tenkrát jsem se musela honem rychle zaměstnat, proto mě vzali rukavičkáři a kožešníci, pro které jsem tehdy hodně předváděla. Zaměstnali mě jako uklízečku. Nikdy jsem to sice nedělala, ale měla jsem razítko v občance a mohla tím pádem dělat modeling dál. Jinak by to byl velký problém.
Jak jste práci „ladila“ s výchovou dcery?
Hodně mi pomáhala maminka. Ta ji v podstatě vychovávala. Když jsem ještě byla vdaná, tak se na péči podílel i manžel.
Je vůbec možné začít i dnes kariéru modelky po narození dítěte?
Dcera se narodila, když mi bylo dvacet jedna. Takže se dá říct, že jsem začala ve dvaadvaceti. Samozřejmě že dnes je trend, kdy se kouká na to, aby bylo dívce patnáct až šestnáct let. Ale myslím, že se hranice posouvá. Kdo si kupuje drahé věci? Žena kolem třiceti let. Až když má nějaké postavení. I pro reklamu a focení je trošičku větší zájem o „starší“ kategorie, než tomu bylo třeba před deseti lety. Je pravda, že kdyby mi dnes přišla do agentury dívka, které by bylo dvaadvacet a měla by dítě a byla krásná, tak modeling dělat může. To není vůbec žádný problém. Ale už asi neudělá kariéru v zahraničí. Tam opravdu chtějí mladší.
A jaký věkový průměr byl běžný „ve vaší době“?
Je to paradox, ale já jsem tenkrát byla v Rusku s Olgou Melíškovou a Olinka, což jsem se dozvěděla až zpětně, byla o dvacet let starší než já. Mně bylo dvacet pět, jí pětačtyřicet. Ale kdybyste viděla rozdíl na fotkách, tak to vážně nepoznáte. Vypadala výborně. Pro oděvní službu vůbec předváděly takové zralejší ženské. Všechny holky byly minimálně o deset let starší než já. Vůbec to nebyl problém. Ale na „Úboku“ přijímali osmnáctileté slečny po škole nebo po vyučení.
Existovaly už tenkrát přísné požadavky na postavu?
Všechny jsme měly výraznější ženské tvary. Nemůžu říct, že by mezi námi byly takové velmi štíhlé rachitické dívky. To ne. Byly jsme reálné. Nikde nebylo psané, že musíme mít 90–60–90. Tyto míry jsme ani neznaly, ale myslím, že jsme tomu odpovídaly.
Nadbíhali vám vlivní muži?
Samozřejmě. Kolem modelek se točili hlavně ti, kteří měli peníze. V té době to byli zelináři, taxikáři, starožitníci. Pamatuji si, že jsme tenkrát měly oblíbený bar, kam jsme jako modelky chodily. Bylo to Na Příkopě ve Slovanském domě. Právě zde se scházela skupinka výše uvedených hochů, která uměla vydělat peníze a myslela si, že modelky touží jen po nich. To ale nebyla pravda. Musím říct, že jsem znala spoustu bezvadných děvčat, které měly hroznou smůlu v manželství. Nedokázaly si najít kvalitního chlapa, protože takoví se vlastně modelek báli. Říkali si asi, že budou náročné, budou chtít spoustu peněz, pořád někde cestují. Navíc na ně žárlili.
Využívaly jste nějak zájmu pánů?
Budu teď mluvit za sebe. Já jsem toho určitě nevyužívala. Dokonce když se mě někdo zeptal, co dělám za profesi, nechtěla jsem to říct, pakliže to nepoznal. Říkala jsem třeba, že vařím U Rozvařilů knedlíky. Různě jsem mlžila a nehlásila se ke své profesi. Možná že některá děvčata toho využívala, ale nemyslím si to.
Jaké byly mezi manekýnkami vztahy?
Byly jsme uzavřená parta děvčat a žádná rivalita mezi námi neexistovala. Nemůžu si vzpomenout, že bychom si šly nějak po krku. Měly jsme se rády a trávily spolu hodně času. Když jsme byly na zájezdech, dělaly jsme si mejdánky a bylo to fajn. Strašně jsme se nasmály a opravdu na tu dobu vzpomínám moc ráda.
Bylo možné vycestovat do zahraničí natrvalo?
Vůbec ne. Až v roce 1989, kdy jsem já sama začala vyhledávat modelky, vyjely Pavlína Němcová, Eva Herzigová, Tereza Maxová a Jarka Rytychová přes Pragokoncert, který jim zprostředkoval práci přes francouzskou agenturu. To bylo někdy v březnu a v listopadu, pak přišla revoluce. Jinak to ale možné nebylo. Dívky případně emigrovaly a musely zůstat venku. Ale žádná z nich tam pak nepracovala jako modelka. Asi to bylo složité.
Ještě mě napadá: čím vás tehdy líčili a upravovali?
Nikdo nás nelíčil. Dělaly jsme to samy. Upravovaly jsme si i vlasy. V tašce jsme neustále nosily černé boty, světlé boty, kozačky, černé a tělové punčocháče a prádlo. Takže jsme pořád táhly bágl a nikdo nám v podstatě s ničím nepomáhal. Když jsem začínala a chtěla jsem mít krásné a husté řasy, líčila jsem si je krémem na boty. Na obličej jsem měla maurský krém. Dělal hezkou barvu. Až potom z venku jsme si začaly vozit pudry. Když si na to vzpomenu, tak to bylo takové flikování. Nikdo nám ani nic neporadil. I chodit jsme se učily samy. Nebo když jsme jely na zájezd, tak nám dali do ruky pytel, v němž byla celá kolekce. Musely jsme si ho pověsit a až v místě přehlídky pak teprve přišla technická síla, která věci vybalila. A nedej bože, když bych při přehlídce obrátila oblečení naruby. To bych dostala vynadáno jako malá holka! Byly jsme vycvičené a byl to dril. Dneska vám holky hází věci kolem sebe a nemají k nim žádný vztah.
Musely jste na sobě i vy nějak pracovat?
Určitě! Musely jsme si hlídat postavu, držely jsme diety. Nejlepší bylo jíst tři dni obyčejný tvaroh. Zkuste to a bude vám špatně. Tvaroh vám pak leze i ušima… Pamatuji si, že jsem tenkrát byla soukromě se svým mužem v Americe a za měsíc jsem se pěkně spravila. Jenže jsem měla hned jet na Liberecké výstavní trhy a do zapnutí sukně mi chybělo pět čísel, což bylo strašné. Týden jsem pak zažívala opravdu tvrdý dril, abych kila dala dolů. Ale povedlo se. V té době se používaly i prášky, třeba fenmetrazin. Mezi modelkami se samozřejmě vědělo, co si vzít, aby se rychleji zhublo. Bez ohledu na to, že vám to poškodí zdraví. Jinak jsme cvičily a hlídaly se, abychom měly dobrou pleť.
- 19
FOTOGRAFIÍ
Blanka Zelinková: „Práci jsem si mohla vybírat.“
Vzpomíná někdejší "ledová královna" módních titulních stánek
Konkurzu na manekýnky se Blanka koncem sedmdesátých let zúčastnila jen souhrou náhod. Jako mladá slečna neměla pocit, že je dostatečně hezká. Byla prý hubená a kdo ji neznal, ten jí v šestnácti letech tipoval spíše na třináct. Na konkurzu ale uspěla. ÚBOK tenkrát hledal nové tváře pro svůj tým šesti modelek a z příchozích dvou stovek dívek si vybral tři. Blanka byla mezi
Figuru si díky vrozené dispozici a sportu nikdy hlídat nemusela. Vážila kolem 55 kilo a měřila 176 centimetrů. Nepamatuje si ani, že by drastické diety držely její kolegyně. Pokud jde o líčidla a kosmetiku, říká Blanka, že vlastně neví, kde vznikla fáma o tom, že za totality nic k dostání nebylo. „Nedostatek líčidel a kosmetiky jsem nepociťovala, v parfumeriích byly běžně k dostání kvalitní krémy a dekorativní kosmetika, např. Dermacol, oblíbený Max Factor, rtěnky Dior, kosmetika Astor atd. Široký výběr kosmetiky a parfémů byl samozřejmě v Tuzexu. Sehnat bony k nákupu zase tak obtížné nebylo. S oblečením to ale bylo horší, i tak jsem však nosila dost výstřední modely. Vozila jsem si je z pracovních cest nebo si je sama šila,“ přibližuje tehdejší dobu Blanka. Na honoráře si nemůže stěžovat. Když byla manekýna žádaná, dalo se modelingem slušně živit. Stálý měsíční plat v ÚBOK činil 600 korun, k tomu se připočítávala částka za počet předvedených modelů na přehlídkách, honorář se navýšil, i pokud se vycestovalo do zahraničí, k tomu focení… Dvakrát do roka předváděla Blanka pro prestižní návrhářku Zdenu Bauerovou v salonu STYL, pro salon Zdeňka Křečka, návrhářku Helenu Krbcovou v salonu EVA. Když se vše nasčítalo, výslednou částkou někdy byla i suma 15 tisíc měsíčně! Přitom tehdejší průměrný plat se pohyboval v rozmezí 1500–2500 korun.
Jako zaměstnankyně ÚBOK, pro který pracovala téměř patnáct let, se podívala v rámci přehlídek pro Jablonex a Centrotex kromě západní Evropy třeba do Kanady, Japonska, Indonésie, Singapuru nebo Spojených arabských emirátů. Blanka se ve své kariéře bohužel ale nevyhnula ani udání. Jednou si s kolegyní musela na hranicích projít důkladnou intimní prohlídkou a na další pracovní cestu do Brazílie už ze stejných důvodů neodjela. „Patřila jsem k nejvyhledávanějším modelkám, předváděla pro prestižní módní salony, několikrát do roka jsem se objevovala na titulních stránkách tehdejších módních časopisů. Měla jsem štěstí, že pracovních příležitosti bylo tolik, že jsem si mohla dovolit ten luxus vybírat si. Navíc jsem měla rodinu a té jsem se také chtěla věnovat,“ vzpomíná bývalá úspěšná manekýna, které by se asi dnes říkalo spíš „topmodelka“. V 90. letech se rozhodla kariéru ukončit. „Když jsem zvažovala, co dál, přišla nabídka ze zahraniční společnosti, pak následovala práce v reklamní agentuře a několik dalších v oblasti marketingu. Nyní pracuji ve stavební společnosti na pozici obchod a marketing a nemůžu si to vynachválit,“ usmívá se.
