2°C
Kromě třinácti let, kdy Dana Batulková žila s rodinou v Praze, jsou její adresou rodné Koloděje. „Tady byl statek víc než 300 let a hospodařila na něm rodina mého nevlastního dědečka z maminčiny strany. Dodnes si pamatuju, kde byly špejchar, stodola, chlévy, kurníky... A také sad, louky a pole.“ Po válce hospodářství a pozemky zabralo družstvo, ale rodina tu bydlela stále; polnosti dostala zpět po roce 1989.
Stromy jako vzpomínky
Část domu, kde dnes bydlí, dostala od dědečka. Když jsme žili v Praze, dům jsme postupně rekonstruovali a jezdili sem nejdřív jen na léto. Potom jsme tu pobývali od jara do podzimu a nakonec jsme v Kolodějích zůstali napořád. Syn Jakub už zase bydlí v Praze a já to chápu, pro mladé je to pohodlnější, takže v domě zůstávám s dcerou Marjánkou. A už bych neměnila. Pro mě je důležitý dům i zahrada, vedle bydlí mí rodiče a také mám ve vsi svou nejlepší kamarádku.“
Jak zahrada vznikala? „Stromy sázel děda i táta, podél potoka jsou pamětnické olše, kousek před terasou ořech, vzadu jabloně a třešně. Postupně odcházejí, jenže všechny jsou krásné, byla by škoda je pokácet. Asi před dvaceti lety jsme vysázeli spoustu jehličnanů, dnes vypadají jako neproniknutelná džungle. Občas si musím vzít pilu a prořezat je, aby se dalo projít,“ ukazuje.
Šance pro život
Snad každý, kdo má zahradu, aspoň jednou zkusil vypěstovat si něco k snědku. Dana není výjimkou, svého času měla záhony se zeleninou, jenže... „Většinou moc nevyrostla, třeba cibule měla tak dva centimetry,“ směje se. „Pak jsem raději nasázela slaměnky, a nakonec jsem záhony zrušila úplně."
