Kam se chystáte letos?

Své cesty vůbec neplánuju, tedy až na ty zimní. Všechno řeším ze dne na den. Dokud je hezky a teplo, tak jsem v Čechách. Jezdíme s mužem na kole, chodíme na výlety a túry. Miluju Krkonoše a každý rok si musím projít hřebenovku. Jakmile však nastane deštivé léto, tak se ráno rozhodneme, sedneme do auta a někam vyrazíme, nebo se podíváme na levné letenky a letíme. Ale ne s cestovkami, protože to znamená spoustu lidí. Loni jsme třeba objevili řecký ostrov Naxos, kam moc turistů nejezdí a kde jsou nádherné pláže jako v Karibiku.

Vy to berete opačným směrem. V Čechách je zvykem, že zamlada se jezdí s baťůžkem a bez cestovky. Když pak člověk dosáhne určitého postavení a majetku, jezdí se do Emirátů nebo Dominikánské republiky do hotelů s all inclusive.

Pro mě jsou hotely a all inclusive zoufalství. Taky jsem byla v Dominikánské republice, ale na severu, kde jsme měli pronajatý domeček. Ráno nám rybář přivezl ryby a ty nám ugriloval. Stálo to asi desetinu toho, co v hotelu. Byla to neuvěřitelná romantika.

V čem je cestování na vlastní pěst lepší?

Mám pocit, že takhle navštívenou zemi víc poznám. Setkám se s lidmi, kteří tam žijí, vidím, co opravdu jedí. Když jsem v all inclusive hotelu, tak je to všude stejné. Jak v Řecku, tak na Havaji.

Řada lidí vás má spojenou s Indií, kam ráda a často jezdíte. Málokdo ale ví, že jste tam před osmi lety pomohla vybudovat školu s domovem pro sirotky z chudých rodin a pro opuštěné staré lidi. Jak jste se k takovému projektu dostala?

Kolem čtyřicítky jsem zrušila herectví, založila kapelu, se kterou jsem jezdila, a začala dělat další věci, po kterých jsem léta toužila. Jela jsem třeba do Himalájí s horolezci. A v Nepálu jsem potkala kluky, kteří se vraceli z Indie. Ti mi řekli, že tahle hornatá země je proti Indii Švýcarsko. Tak jsem se rozhodla, že tam pojedu. A protože jsem si v Nepálu zkusila, že mohu cestovat sama bez doprovodu, tak jsem tak jela i do Indie.

Úplně sama jste se vydala do Indie?

Jo. Sbalila jsem batoh a jela do jednoho jógového centra. Bylo to moc zajímavé, protože tam doposud nebyl nikdo ze Západu. Koukali na mě jako na naprostého exota. Pro někoho by to byl šok a už by tam nikdy nechtěl, u mě se stal opak a já se do té země zamilovala. Potkala jsem tam duchovního mistra Sri Brahmana, který se ve svém ašramu staral asi o dvacet starých lidí. Byly tam třeba mámy od šesti dětí. Sice je dokázaly vychovat, ale potomky pak ani nenapadlo se o ně postarat. Strašně mě to vzalo. Tak jsem se rozhodla, že dokud budu vydělávat, budu těm stařečkům platit jídlo. A dělám to dosud. Tady bych si to nemohla dovolit, ale tam jsou ceny jinde, jako když posunete desetinnou čárku o číslo dopředu.

Ale jen placením jídla se Jana Paulová nespokojila. Společně s dcerou a jejím manželem založili sdružení Změň můj osud, které v jižní Indii v Tadpatri postavilo školu, u které je domov pro sirotky a staré lidi.  Dnes tam bydlí 60 dětí a bezmála 20 starých lidí. Jak funguje, se můžete podívat na zmenmujosud.cz. Pravidelně do něj vyráží na návštěvy a může se tak znovu vracet do své milované Indie.