Kolegové jí říkali Merinka. Byla mile bezprostřední a vždy usměvavá. Nikdy ji nic nevyvedlo z míry. Když vstoupila do místnosti, všem se hned zvedla nálada. Nezapomenutelná je třeba její role „vraždící“ babičky v legendárním seriálu Taková normální rodinka.

Celý svůj život odevzdala divadlu a filmování. Po prvním velmi krátkém a velmi nevydařeném manželství s hercem Jarmilem Škrdlantem se totiž rozhodla muže do svého života už nepustit. Kromě svého bratra, katolického kněze Jana Rosůlka.

Právě s ním rodačka z Plzně prožila většinu života pod pražským Vyšehradem, v přízemním bytě na Rašínově nábřeží. Nastěhovala se sem už někdy ve třicátých letech minulého století se svou maminkou Rózičkou, když získala angažmá v Divadle Vlasty Buriana.

Bratr se postará

Přestože sama byla hluboce věřící, svého bratra dokázala v soužití pěkně poškádlit. Měly prý rozdělené role – on byl moudrý uhlazený pán, ten který ji

neustále vychovával. Ona byla nenapravitelná rebelka. Byla velmi společenská a tak se u nich doma za den vystřídaly klidně i čtyři návštěvy. „Jednou jsme slavili něco do noci, když přišel Jan: ,Mařenko, pojď už spát.´ ,Jasně, Jeníčku, už jdu,´ řekla mu na to, ale stejně nešla. Za chvíli se ozval znovu: ,Kdo tě pak ponese do postele?´, No přece ty, Jeníčku, vždyť jsi můj bratr!,“ vzpomíná na svou o 69 let starší kolegyni dlouholetá přítelkyně Michaela Doležalová, která se o herečku ve stáří starala.

Doma paní Rosůlková nejraději sedávala u bílého kuchyňského stolu hned pod oknem, z něhož koukala přímo na Vyšehrad. „U stolu měla takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života měla totiž naordinovanou přísnou dietu, ale vždycky, když to nikdo neviděl, jídlo si stejně ochutila. A dala si i toho panáčka,“ vypráví Michaela.

Přes velký věkový rozdíl si skvěle rozuměly. Rosůlková si duševní mládí a humor zachovala až do konce života. Ve stáří na otázku, kolik jí je let, s oblibou odpovídala „devětatřicet“. Naopak ale i její oblíbená věta byla: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal z vyšehradské skály na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat, já to viděla na vlastní oči!“

Noční křik a pláč

K herectví se Marie Rosůlková nedostala hned. První krátké zaměstnání měla v plzeňské bance. Při něm ovšem prošla kurzem herectví u herečky

Národního divadla Marie Laudové-Hořicové a brzy získala angažmá v Městském divadle v Plzni, pak v Českých Budějovicích. Záhy se však usadila v Praze, po tříletém angažmá u Vlasty Buriana zakotvila v Městských divadlech pražských. Divadlo hrála od svých 19 do 91 let.

Bratr Jan byl jejím pomocníkem nejen v soukromí, ale i v profesním životě. „Nastěhovali jsme se do bytu nad paní Rosůlkovou v šedesátých letech, ale v té době jsme netušili, že pod námi bydlí známá herečka,“ vybavuje si jednu příhodu sociolog Jaroslav Kohout. „V noci nás probudil hlasitý křik: ,To není možné, musí tam být,´ křičel ženský hlas a mužský odpovídal: ,Ne, nic tam není.´ Hádka pokračovala a křik se měnil v pláč. Proboha, kde jsme se to ocitli, zděsili jsme se. Později jsme pochopili, že se takto paní Rosůlková v noci po návratu z představení ještě učí role a Jan jí při tom nahrává repliky.“

Třetí vydání knihy autorky Blanky Kovaříkové s názvem Herecké romance a podtitulem Důvěrná setkání s českými herci a jejich láskami odkrývá milostné životy mnoha oblíbených herců a hereček. Vydalo nakladatelství Brána.

„Nikdy nezapomenu, jak zvláštně paní Rosůlková chodila. Když šla po nábřeží, vypadalo to, jako když tancuje. Vždycky působila elegantně, kultivovaně a mladistvě. Nosila krásné klobouky a lodičky na vysokých podpatcích,“ vybavuje si zase jeho dcera Petra Kohoutová. Znala ji od svého narození a herečka pro ni byla hodná teta ze sousedství.

Do kostela taxíkem

Se svým bratrem paní Rosůlková chodila samozřejmě pravidelně do kostela. Buď do na Vyšehrad do sv. Petra a Pavla, nebo do rotundy sv. Martina, kde Jan sloužil mše. Ve stáří už špatně chodila, tak si nahoru na Vyšehrad brala taxík. Platila za něj ale dost peněz, proto jí soused Jaroslav Kohout nabídl, že ji bude do kostela vozit. Těšil se, jak si spolu cestou popovídají. „Svěřoval jsem se jí s tím, co mě rozčiluje a ona všechny ty nepravosti smetla s úsměvem: ,Nechte taky něco na Pánaboha.´ Byla v tom její hluboká víra, že každé svinstvo bude jednoho dne po zásluze potrestáno.“

Ani v nemocnici, těsně před smrtí, neztrácela životní optimismus. „Byl jsem ji s manželkou navštívit v Motole. Ještě i tam, na nemocničním lůžku, se chovala jako pravá dáma, na nic si nestěžovala,“ dodává Jaroslav Kohout. Na otázky, jak se jí daří, pravidelně odpovídala: „Špatně, ale dobře to snáším.“

Zemřela 15. 5. 1993. Pohřbená je společně se svým bratrem, který odešel tři roky před ní, na svém milovaném Vyšehradě.