V každém filmu nebo seriálu je výrazná, ať jde o větší, či menší roli. Věříte jí každé slovo, každý výraz. Skvělý výkon předvedla v seriálu Dobré ráno, Brno! i v šestidílném rodinném dramatu Studna. Právě v tomto týdnu má v kinech premiéru film Když se zhasne, kde hraje neřízenou střelu, sestru hlavní hrdinky v podání Petry Hřebíčkové. Setkaly jsme se na představení snímku v pražské restauraci uprostřed sněhové kalamity. Simona přišla na jehlových podpatcích a mně bylo po celou dobu záhadou, jak uklouzané kočičí hlavy zvládla přejít. Vtipkovala, byla skvěle naladěná. Žádná primadona, ač by jí klidně mohla být. Ve svém mladém věku už má totiž na kontě sošku Českého lva.
Jste teď šťastná?
Ano, cítím se konstantně vděčná. Momentálně mě netíží nic, co by mě paralyzovalo. Štěstí vnímám jako periodu, záchvěv extáze, a právě to si teď užívám.
Aby se dostavila vděčnost a pocit štěstí, potřebujete…
Klid, stav, kdy mám uspokojené základní potřeby, můžu pomalu, bez spěchu snídat, zajít do sauny, kde si vypotím mozek z hlavy. Miluji se ráno probudit a pomalu zjišťovat, co by se mi ten den chtělo. Neplánování je někdy hodně fajn.
VIDEO: Simona Lewandowska: Přiznala novou lásku!
Před časem jste mluvila o tom, že jen spíte nebo pracujete, což vám nedělá tak úplně dobře. Změnilo se to?
Naordinovala jsem si volnější období, byla jsem ve Vietnamu a plánuji další výlety do světa. Momentálně je aktuální Japonsko. Už se nemůžu dočkat.
Na cesty ráda vyrážíte po své ose, bez cestovky, dokonce i s lidmi, které třeba tak úplně neznáte. Jaké to je?
Super. Ale je třeba říct, že bych nikam nejela s někým, s kým by to mohlo drhnout. Třeba v případě zmíněného Vietnamu jsem intuitivně cítila, že to bude dobré a nespletla jsem se. A to jsem si během cesty zvládla zablokovat záda a proběhla otrava jídlem. Všechny peripetie jsme s parťačkou ustály.
V čem tkví hlavní výhoda jet do ciziny s někým, s kým se tak úplně dlouho nekamarádíte?
Myslím, že když jedu s někým, koho dobře znám, jisté věci mě budou od začátku iritovat. Když ale někoho teprve poznávám, nestihne mi tak rychle lézt na nervy. Ve Vietnamu bylo hraničních devět dní. Pak jsme si totiž s kamarádkou řekly, je to akorát, stačilo.
Bála jste se někdy na cestách jako žena a blondýnka k tomu?
Já se bojím i v Česku. A to od chvíle, kdy jsem začala poslouchat skutečné kriminální příběhy. Musela jsem s tím dokonce přestat. Hlavní je za mě vyhýbat se nebezpečným, temným místům. V cizině jsem zažila několik zvláštních situací, ale naštěstí jsem nikdy nebyla sama. Třeba se nám stalo s mým bývalým klukem, že jsme si v Gruzii stopli dva kluky, kteří vezli na korbě doslova horu marihuany. Zničehonic sjeli z hlavní cesty a pokračovali dál podivnými cestičkami. Zeptala jsem se, co dělají, čím se živí a ten jeden odpověděl, že před týdnem přišel z vězení, kde byl za to, že někoho pobodal… Měla jsem pocit, že je s námi konec. Nakonec se ale ukázalo, že ta zkratka nám zrychlila cestu, na hlavní silnici byly kolony.
Co vás na poznávání cizích krajů baví především?
Nadhled, který získám. Často si uvědomím, jaké malicherné věci a starosti řeším. Najednou se úplně zmenší to, co mě tíží. Dojde mi, jak se v Evropě máme skvěle. Skvělé je samozřejmě i poznávání nových lidí, objevování nových kultur. Je mnohdy až překvapivé, jak rychle si na něco jiného dokážu zvyknout. Přijde mi, že lidé po celém světě si jsou v podstatě dost podobní.
Když jste zmínila, že jste zvolnila tempo, musela jste odmítnout v rámci odpočinku nějakou roli a třeba jste toho záhy zalitovala?
Vždycky, když mám takový vnitřní záchvat, jestli jsem neudělala chybu, jestli jsem si tím nezbrzdila kariéru, tak se uklidním tím, že v životě je podstatné i soukromí. Miluji práci, naplňuje mě, ale nerada bych si na ní vytvořila nezdravou závislost.
Jak moc plný máte pracovní diář?
Asi na tři čtvrtě roku dopředu. Kolikrát si volno musím doslova vydupat. A když mi náhodou spadne z nebe, prchám právě za ty hranice.
Přemýšlíte někdy už také nad tím, kdy z hereckého kolotoče vyskočíte a třeba založíte rodinu?
Podle mě se právě tohle nedá naplánovat. Ale někdy na to myslím a mám trochu strach z toho, aby to vůbec přišlo. Tyhle úvahy mi občas komplikují život. Stává se mi, že už po týdnu randění mi projede hlavou, je to partner pro život, chtěla bych s ním mít děti? To si musím důrazně říct, Simono, uklidni se, nemůžeš po tak krátké době někoho takhle posuzovat. Na druhou stranu se ale taky stává, že se zamiluji až po uši a spoustu výstrah přehlédnu.
Aby si vás muž získal, musí být jaký?
Vtipný. Okouzlí mě, když má někdo smysl pro humor a ten je třeba navíc podobný tomu mému. Najednou mám pocit, že můžeme vtipkovat spolu, že jsme naladění na stejnou vlnu. Mám ráda ale i citlivé kluky.
A přes co u vás takzvaně nejede vlak, co byste ve vztahu nepřekousla?
Kdyby mě partner nerespektoval, kdyby si mě jako ženy nevážil, zlehčoval a shazoval moje názory a postoje.
