V reálu vypadá stejně fantasticky jako na plátně. Prý za to může jak čínská medicína, tak sedmileté užívání kolagenu. A z mého pohledu i dokonalý módní vkus. Potkaly jsme se na představení filmové novinky, která je čerstvě v kinech – snímku Šviháci. Jitka si zahrála roli manželky, jež se snaží vstřebat „podraz“ svého muže, kterého ztvárnil Martin Pechlát. Kromě filmu jsme probraly péči o sebe, cvičení – do kterého se jí nikdy moc nechce – nebo to, že k muži potřebuje vzhlížet.
O dceři (Sofie Anna Švehlíková, pozn. autorky) mluvíte jako o nejbližší kamarádce. Jak se dá do takovéhle fáze dospět, že má vůči vám absolutní důvěru?
Vlastně ani nevím. Mně se prostě narodila báječná, vnímavá holčička. V tom vidím velké štěstí. Od miminka jsem s ní mluvila otevřeně a normálně (nešišlala jsem na ni), postupně jsem vysvětlovala, co se děje a proč. Prostě vždycky na rovinu. Ale samozřejmě přiměřeně věku. Takže asi tam započalo to, že si spolu rády povídáme, můžeme si říct všechno, jsme maximálně otevřené.
VIDEO: Co jste nevěděli o filmu Samotáři – zajímavosti, chyby i ocenění
Někdy se toho člověk možná dozví až moc, třeba i to, co by úplně vědět nemusel…
To možná ano, ale jsem za to vděčná. Považuji si toho, protože podle Sofie není zrovna obvyklé, aby máma s dcerou měly takový vztah.
Kdesi jsem četla, že jste jí nikdy nedávala nevyžádané rady, netlačila na ni. Šlo to hladce, nebo jste se musela někdy přemáhat?
Občas jsem se kousala, občas mi ujelo něco ve smyslu, jak by to mělo být. Ale snažila jsem se držet. Sofie je inteligentní, kolikrát stačilo se jen udiveně podívat, a ona už věděla, na čem je. Někdy jsem si ale taky počkala na tu správnou chvíli, až o tom bude chtít se mnou mluvit. Teď je to ještě jiné v tom, že je už dospělá, samostatná a moje role se změnila.
Umíte se jí i omluvit, když šlápnete vedle?
Samozřejmě. Zvlášť když právě něco nevyžádaného poznamenám nebo zapomenu, že je už dospělá. To pak řeknu: Promiň, dej mi, prosím, čas, tuhle novou roli se teprve učím.
Sofiino osamostatňování snášíte jak?
Těžko. Ale vím, že je nutné a zdravé. Mozek ví, že je všechno v pořádku, ale srdce a duši to bolí. Snažím se to vnímat tak, že je to jen nějaké období. Vzpomínám, jak to kdysi zvládali moji rodiče, když jsem z domova odešla. Asi to ale měli lehčí, ještě jim doma zůstal můj mladší bratr. Já mám jenom dceru, takže mi to přijde často jako tvrdý náraz.
Zase se před vámi otevírají netušené možnosti, čas jen a jen pro sebe…
To sice ano, ale zatím se teprve učím to takhle vidět. Snažím se zvládat to, že už nejsem tak potřebná. Zase si ale uvědomuji, že mě čeká tak patnáct let aktivního života, kdy by mě, doufám, nemělo nic moc bolet, kdy budu snad zdravá, budu cestovat, mít energii na práci. Takže změna, kterou určitě něčím naplním.
Chodí za vámi dcera pro herecké rady?
Zajímá ji můj názor. Mluvíme o úskalí profese, probereme to, v čem třeba tápe. Vím, že má talent, že se o ni v tomhle ohledu nemusím bát. A to mě uklidňuje. Pozoruji ji z dálky, podporuji ji. Už je to jen na ní, kam se vydá.
Sama jste s maminkou taky měla podobně výjimečný vztah?
Oba rodiče miluji, máme hezké vztahy. Snad jen když mi bylo devatenáct, měla jsem potřebu se vymanit, štvalo mě, že mě máma měla pořád za dítě. Takže jsem jednoho dne řekla ne a odstěhovala se na kolej, když mě vzali na vysokou. To bylo asi jediné složitější období.
Jste v něčem s maminkou stejná, ač jste si třeba kdysi říkala, tak tohle nikdy dělat nebudu?
Jasně že ano. Třeba se dožaduji toho, aby dcera nebo kdokoli z rodiny už šli ke stolu, protože je jídlo teplé, tak aby jim to nevystydlo. To používám často, ač jsem se kdysi zařekla, že taková nikdy nebudu.
Co byste řekla mladé, dvacetileté Jitce? Co by se jí vzhledem ke zkušenostem, které máte dnes, hodilo vědět?
Aby se víc vymezila, hlavně na škole, na JAMU, kde to byl velký tlak na výkon. Taky bych jí řekla, aby dala na intuici a držela se jí. Protože dnes vím, že dobře funguje. Možná i to, aby si udržovala klidně jen pár zdravých, přátelských vztahů. A taky aby věřila, že všechny její životní těžkosti mají svůj význam, posouvají ji, a když je bude brát jako příležitost být lepší, zúročí se.
Zakládáte si na péči o sebe, cvičíte, někdy běháte, nešetříte na krémech. Ještě něco patří do vaší rutiny, co si nemůžete vynachválit?
Mnoho let jsem v Česku ambasadorkou kolagenu Oslo Skin Lab. Je to pro mě pocta už proto, že mojí novou nadřízenou je herecká hvězda a můj vzor Kate Winslet. Tenhle kolagen beru poctivě každé ráno jako prevenci a podporu pokožky. První výsledky jsem přitom viděla už po pár měsících. Nejsem vyschlá a to je hlavní. Kolagen udržuje pružnost. A co pruží, to drží. Také roky užívám čínské bylinné odvary, mám skvělou čínskou odbornici Hanku, jak jí říkám, a nechávám si namíchat na klíč speciální koktejl bylin, které zrovna potřebuji. Někdy jsem vyčerpaná, tak vítám víc energie, jindy si řeknu o víc bylin štěstí.
V čem je podle vás život po padesátce fajn?
Už se tolik z různých situací nepos…, spousta věcí je mi jedno. Zároveň cítím větší klid a ticho – to mě zvlášť baví. Když na něco řeknu ne, už mě tolik netrápí, že jsem třeba někoho urazila nebo naštvala. Když něco nechci dělat, už to nedělám.
