Manželka basbarytonisty Adama Plachetky před šesti lety, když čekala druhou dceru, čelila vzácné variantě nemoci tzv. Guillain-Barré syndromu. V nejhorších momentech zvládla jen mrkat. Návrat na pódia byl velmi nejistý… Kateřina ale projevila silnou vůli a společně s léčbou se během čtvrt roku zase postavila na vlastní nohy i před posluchače.
Jak se něco takového může stát, co onemocnění spustilo?
Zhruba v půlce těhotenství jsem prodělala bakteriální infekci a tělo vyvolalo obrannou reakci v podobě autoimunitního onemocnění. Nemohlo se dlouho přijít na to, co to vlastně je, a většina lékařů přisuzovala stav mému těhotenství. Až když jsem několikrát zkolabovala, začalo se vše řešit. V Nemocnici Na Homolce to vzali za jiný konec a v podstatě hned určili, co mám za nemoc. Byla obrovská úleva vědět, co mi je a že se to dá řešit.
V takových chvílích je asi náročné udržet si zdravý rozum, co vám pomáhalo nesklouznout do deprese?
Prožívala jsem hrozné propady a ve stavech beznaděje jsem se ocitala každý druhý den. Když mi bylo lépe, dokázala jsem se vybičovat k pozitivnímu přístupu, ale když přišly dny, kdy jsem nemohla moc dýchat, ležela jako tělo bez duše a jen jsem mrkala, to bylo náročné. Netušila jsem, jak to se mnou bude, a mojí motivací byla dcera Adélka a nenarozená Barborka – největší strach jsem prožívala právě kvůli ní. Každý den jsem se ptala lékařů, jestli je v pořádku, a nějakým zázrakem to všechno zvládala lépe než já.
Zjišťovala jste si třeba o chorobě informace na internetu, kde se to asi hemží jen šílenými scénáři?
Samozřejmě, ale tato nemoc je velice ojedinělá a jsou o ní v podstatě jen odborné články. Uvědomila jsem si, že je několik stadií a že se lidé, kteří projdou tím nejhorším, učí znova chodit, mluvit, musejí pracovat na zvýšení kapacity plic – ta vám rapidně klesá. A někdy se stane, že to už nejsou titíž lidé. Je to hrozné onemocnění, které postihuje nervová zakončení celého těla. Takže já jsem dopadla nejlíp, jak jsem mohla.
Jak moc bylo nejisté, že se vrátíte ke zpěvu?
Myslím, že lékaři byli mnohem optimističtější než já. Když ležíte a nemůžete nic, musí vás někdo nakrmit, odvézt na toaletu a do toho jste těhotná, máte opravdu ze všeho strach. Sama jsem řešila, že když zůstanu v obličejové části částečně ochrnutá, nebudu moci ani učit. Na pódia jsem ale v tu chvíli nemyslela. Jedinou věcí, o kterou mi šlo, byla starost o to, abych porodila zdravé dítě a abych se o dcery dokázala postarat. Byl to právě váš muž Adam, který vám byl největší oporou? Manžel byl tou dobou v Americe, takže komunikace probíhala na dálku. Velkou oporou mi byla tchyně, která se starala o naši čtyřletou dceru, a pak moje maminka, která byla se mnou po návratu z nemocnice do doby, než jsem porodila. Mám kolem sebe štěstí na ženy, které jsou silné a které pomůžou, když jsem v nesnázích.
Nakonec všechno dobře dopadlo, dnes je holčičkám šest a deset let. Pomamily se, potatily se?
Dcery mají obě rády hudbu a vedeme je k ní, ale myslím, že zdravým způsobem. U starší pozoruji větší zapálení pro jeviště, ale uvidíme, kam jejich kroky povedou. Poslouchají vás rády, nebo vás spíš častěji napomínají stylem – mami, stačilo? Když byly menší, tak mě samozřejmě v mých hlasových projevech mírnily. Ale čím jsou starší, tím mají k hudbě kladnější vztah. Pobrukují si se mnou, když cvičím, a samy si zahrají buď na flétnu, nebo na klavír. Hudba je naší přirozenou součástí.
Mít za muže pěvce je výhoda, nebo spíš nevýhoda?
Já v tom spatřuji velkou výhodu, spoustu věcí si člověk nemusí složitě vysvětlovat a obhajovat. My dva máme rádi hudbu, nemáme problém se o ní bavit, poslouchat ji nebo chodit ze zájmu na koncerty či představení svých kolegů. V tomto ohledu jsme stejně naladění. Doma si ale spolu nezpíváme.
Vdaná jste třináct let, co je podle vás tím důležitým tmelem, který drží pevně vaše manželství?
Tím tmelem jsou naše dcery. Vidíme na nich, jak si užívají chvil, kdy jsme všichni spolu, a jak jsou na nás napojené. Snažíme se s nimi trávit co nejvíce kvalitního času a ony nám to oplácejí vrchovatou měrou. Kromě toho se snažíme respektovat toho druhého, i když mnohdy nesdílíme společný názor. Navzájem vnímáme potřebu osobního růstu a vědomí náročnosti naší profese. V létě jste zazářila jako Káťa Kabanová na prestižním operním festivalu v Glyndebourne.
Jaké to bylo?
Byl to jeden z těch zážitků, na které se nezapomíná. Nejen kvůli nádhernému prostředí Glyndebourne, ale hlavně kvůli skvělé atmosféře a mimořádnému týmu. Režie byla velmi citlivá, hudební nastudování přesné, ale zároveň živé – a já měla prostor se do Káti ponořit naplno. Dostávala jsem krásné ohlasy od diváků i kritiků.
Teď se blíží festival Dvořákova Praha – oblíbená a oceňovaná akce, na co se vy sama těšíte nejvíc?
Pokaždé jsem šťastná, když dostanu z festivalu pozvání. Letos to bude ale pro mě zcela mimořádné. Dostala jsem důvěru jako kurátorka komorní řady Dvořák Collection. Připravila jsem čtyři koncerty, které budou v různém provedení mapovat písňovou tvorbu Antonína Dvořáka. Sestavila jsem repertoár a s pomocí uměleckého ředitele Jana Simona oslovila špičku mezi interprety komorní tvorby. Kromě Dvořákova díla zazní písňová tvorba autorů, jako jsou Brahms, Grieg, Lekeu, Chauson, Faure, Křička, Fibich a mnoho dalších.Těším se na všechny čtyři koncerty, ve kterých budu s kolegy účinkovat.
Po zmíněném domácím hudebním vrcholu vás čeká prý něco opravdu mimořádného…
20. září je v plánu koncert na jevišti slavné Royal Opera House v Londýně. To je pro mě velký milník. Už jen stát tam na jevišti je splněný sen. Bude to večer, kdy proběhne inaugurační koncert Jakuba Hrůši, který se stává hudebním ředitelem tohoto prestižního operního domu. Hodlám si ty okamžiky opravdu užít s pokorou i radostí.
