Mít dvojče je výhra, nebo se s tím člověk musí nějak smiřovat, respektovat to, nebo to jde samo od přírody?
Za mě to výhra rozhodně je, protože máme opravdu hodně silné pouto, ale samozřejmě se k tomu váže i pár nepříjemných věcí. Říkáme tomu kradení vzpomínek – třeba těch z dětství – nevíme, jestli to zažila jedna, nebo druhá. A také se hodně známe, jako lidé v manželství po třiceti letech: Stačí, když ta jedna jenom svěsí koutek dolů, a už to tu druhou naštve… Proto tam musíme mít nějaké hranice.
Měli jsme dvojčata v rodině, tak vím, že to je velmi intenzivní vztah. Je tam vlastně prostor pro další přátele?
Voláme si s Violou každý den, ale nejsme na sobě úplně závislé, rozhodně žijeme každá svůj život a máme své rodiny. A kamarády také máme, s kluky jsme chodily různě, takže nemyslím, že by to bylo až tak divné či patologické.
Jaké to je, vidět vlastně někoho téměř stejného?
To se dá, ale vadilo mi, že nás brali jako jednu. Chodily jsme spolu do třídy celou základku, střední, pak jsme společně vystudovaly filozofickou fakultu. Já jsem potom šla na DAMU a ségra na sociální antropologii, na magisterské studium. Byly jsme TA dvojčata, nikdy ne Sandra a Viola. Každý mávl rukou, že stejně nepozná, která jsme jaká. To je vlastně trochu nepříjemné.
A která jste jaká?
My jsme úplně černá a bílá. Sestra je klidná, umírněná a já jsem druhý extrém, divoká…
Zaskakovaly jste někdy jedna za druhou, aniž by to ostatní věděli?
My žádné takové historky nemáme. Celý život je to spíš divné, že si vás pořád někdo plete. A nás nebaví dokola vysvětlovat, že nejsme zrovna ta druhá.
Přece jen jedna záměna je veřejně známá, a to v Ordinaci, kde jste čekala syna a dohrávala za vás sestra…
Ano, to tak bylo, protože jsem byla v devátém měsíci a týden před porodem. Také jsem jim tam omdlela, protože Vincent byl tak veliký, že mě vypnul. A aby natáčení nemuselo čekat, přišla ségra, což na jednu stranu bylo fajn, ale pro mě osobně jsou tyhle záměny spíše smutné. Berou mi moje zážitky i vzpomínky.
Dnes už je synovi sedm let. Jaká jste maminka – přísná, či benevolentní?
Se synem žiju sama, takže on funguje jako hodinky. Máme režim v mém pracovním nerežimu, protože by to nešlo zvládnout. Jsem proto občas ostřejší, snažím se být důsledná, ale jinak jsem mazlící máma. My si spolu hodně povídáme a smějeme se.
Co vás syn naučil?
Trpělivosti, kterou postrádám tak nějak už od narození. Syn je takový, my mu říkáme, Old Song. Pamatuju, když se na mě jednou podíval jako miminko, to mu byly asi tři měsíce, tak jsem si říkala: Ježíši Kriste, on ví něco, co já nevím. Má nádherný oči a ten pohled byl neuvěřitelný. Takže mě učí něčemu takovému, jak bych to řekla – mezi nebem a zemí. Je to tak zvláštní, vůbec nechápu, co to je.
Vztah s otcem vašeho syna se vám brzy rozpadl. Proč to nešlo?
Protože každý máme úplně jiný životní set-up. Naše soužití bylo strašně třaskavé a vlastně doteď moc nevím, co se stalo. Ale nakonec se to vyřešilo a je rozhodně lepší pro Vincenta, že nevyrůstá v nefunkční rodině. Sama jsem měla dětství sice hezké, ale rodiče se docela dost hádali, což děti vnímají. Navíc jim to pak vezme pocit bezpečného domova. A to jsem pro Vincenta nechtěla.
Na střídavce se vám povedlo domluvit. Jak?
Ega musela jít úplně stranou a prostě jsme se domluvili. Oběma nám jde primárně o dítě. Samozřejmě že varianta, kdy jste z rozchodu zhrzená a nazlobená a mluvíte ošklivě o tom druhém, tu je, ale je to snadné a hrozně to ubližuje. Nejenom dítěti, ale ve výsledku i vám. A já prostě nechci takhle žít a plácat se v emocích, když život může být hezký. Nastavili jsme si proto striktní pravidla, protože oba dva jsme herci a je poměrně složité naše diáře sladit, aby to fungovalo a měli jsme se o co opírat.
Zvládáte společně i výchovu?
Ano. A skvěle, protože na to oba máme stejný názor. Tak nejsou žádné třecí plochy, že bych já dělala něco, co se mému expartnerovi nelíbí, nebo naopak.
Čím se vám povedlo zahojit si rány z rozchodu?
Časem. Je to klišé, ale je to tak. Spíš bylo strašně těžké, že jsme se nadále vídali kvůli synovi. Navíc Vincent se tatínkovi i dost podobá. Když se nevidíte, tak se rány zaobalí, zahojí… Nejvíc mi ale trhalo srdce, když jsem to synovi musela vysvětlovat.
Potřebovala jste se pak nadechnout?
Každému pomáhá něco jiného a hlavně taky dost záleží, v jakém jste životním období. Já jsem zkusila podle mě úplně všechno, z toho něco fungovalo míň. Ale myslím, že není dobré se úplně uzavřít a truchlit. Musíte si projít fáze smutku, zdravého naštvání, ale pak je lepší odpustit a jít dál.
| Sandra Černodrinská (36) je česká herečka, známá především z televizních seriálů a filmů, jako třeba Přístav, Specialisté, Ordinace v růžové zahradě či Terapie sdílením. Divadlo hraje například v Činoherním klubu. Se Šimonem Pliskou má syna Vincenta (7). |
