Já jsem slyšela od vaší sestry, že pro ni bylo focení nové kolekce Klenotů Aurum o nervy. Proč jste zatoužila udělat tu kolekci právě s ní?

Protože ji miluju, protože je skvělá, je krásná, a myslím si, že si ten prostor zaslouží, protože je obdivována spoustou žen. Kdo jiný by tam měl být vedle mě?

Také jsem se ptala, zda když jste měla přijít na svět, z toho byla nadšená...

Ne, nebyla, ale to já bych taky nebyla. Já to vidím u svých synů, jak oni spolu válčí o pozornost a pořád je tam nějaká rivalita mezi nimi, a my jsme měli to samé a myslím si, že to mají vždycky sourozenci, že to není nic neobvyklého v žádné rodině. Ale vím, že mě chtěla vyměnit za nějakého chlapečka. Nechápu, jak mě moje máma mohla dát ségře kočárkovat, když jsem byla malá. Jí bylo asi šest a já jsem měla asi půl roku. Ona mě vzala do toho kočárku a přivezla domů nějakého chlapečka. Máma se ptala: "Kde je Simča?" Ona říkala: "Jsem ji vyměnila na pískovišti za chlapečka!" Protože ona chtěla mít bráchu, takže máma pak lítala, naštěstí Havířov je malý, a to pískoviště ještě menší, takže mě našla hned. Pak mě ještě různě takhle chtěla vždycky někomu odstavit, ale já myslím, že teď se máme fakt hodně rády.

A bylo tam něco, co jste té své starší sestře záviděla?

Jasně, prsa! Měla nádherná prsa. Tím, že je o šest let starší, tak byla samozřejmě vždy ve všem o šest let napřed. Když mně bylo šest, jí bylo už dvanáct, takže už byla takový ten teenager a já jsem byla ještě to malé mimino. Když já jsem začala být teenager, tak ona od těch osmnácti už byla ta rozkvetlá broskvička a kluci za ní pálili a samozřejmě ze mě si dělali srandu a já jsem vždycky chtěla na ta rande chodit aspoň s ní, abych se mohla koukat, jak se líbá. Ona mě tam nechtěla, takže jsem pro ni byla pořád jenom přítěž.

Kdy se to srovnalo?

Když mě vzala na Pomádu. To tenkrát byla Pomáda v kinech a samozřejmě byla nepřístupná, takže mi s kamarádkami udělaly vlasy, namalovaly mě a vzaly mě s sebou do kina, a to jsem jí odpustila všechno. To byl nejvíc cool moment mého života, kdy jsem s ní seděla, dívala jsem se na toho Travoltu, brečely jsme a chodily jsme na ten biják asi šestkrát. Byla jsem pyšná, že ta ségra se za mě postavila, dělala, že jsem už dospělá, že mám občanku. Takže to byl ten přelomový okamžik. Já jsem pak odjela samozřejmě do Paříže, ona měla mimino, takže měla jiné starosti než já, ale vždycky u mě zůstala, vždycky mě chránila a pak se z nás staly fakt nejlepší kámošky. Jezdila za mnou do Paříže, já jsem se snažila ji brát na výlety, aby měla možnost taky cestovat, aby viděla ten svět společně se mnou. Takže vždycky byla se mnou a vždycky bude se mnou, dokud budeme naživu, tak bude vždycky po mém boku.

Dokáže vás sestra nějakým způsobem motivovat?

Jasně, motivuje mě každý den tím, jaké má neskutečné koule v tom, jak je silná, jak je ctižádostivá, jak je cílevědomá i pilná. Na rozdíl ode mě ona je taková včelička, ona je pionýrka, vždycky byla. Ve škole měla úkoly včas, všechno včas, studovala, pečlivá, pořádkumilovná. To já jsem bordelář, zmatený blázen, mě neumí nikdo uchopit. Ona je ta, kterou najdete tam, kde si řeknete, ona tam bude sedět, já ne. Takže ona s tímhle tím mým povahovým rysem asi hodně bojovala, protože já jsem fakt čert. Ona je ten, který mě srovná, dodává nám takový ten balanc, který sestry potřebují, ona zase se mnou se strašně zasměje. Já ji vytrhnu z té reality a vezmu ji na horskou dráhu životem a ona jen lapá po dechu a pak je ráda, že se vrátí domů. Já ji beru do toho šíleného světa, nejen showbyznysu, ale vůbec toho světa, v kterém žiju, který neplní úplně takové ty standardní tabulky. Já prostě žiju jinak, ale myslím si, že se to ségře líbí, že si nikdy nestěžovala, takže se tak vzájemně ovlivňujeme a naplňujeme i svá očekávání. Já zase mám ráda to teplo jejího domova, že si k ní lehnu ke krbu, a tam vím, že ona má navařeno, že se najím a v klidu si popovídáme, a ona zase ví, že ji zase vytrhnu tady z toho a vezmu ji někam na nějaké šílené dobrodružství, kde nám jde o život.

Peklo v rodině Carterů: Drogy, sexuální zneužití i vražedné úmysly

Teď trávíte víc a víc času v zahraničí. Vypadá to, že se vám tam líbí víc než v Čechách... Myslíte, že třeba frnknete napořád?

Myslím, že určitě frnknu a můj domov už je víc tam než tady. Moje duše už je tam odstěhovaná. Fyzicky jsem ještě pořád tady, ale mentálně už patřím tam a celý život jsem to věděla. Já jsem byla vždycky kočovník a nikdy jsem sem úplně nepatřila. Já jsem tím, že jsem vlastně v patnácti odjela do světa a vrátila jsem se v dvaatřiceti, byla svým způsobem pořád někde jinde. Já miluji Prahu, nedám dopustit na Čechy, miluji Čechy, miluji český humor, mám tady spousty kamarádů, mám tady skvělou klientelu, lidi, s kterými ráda pracuji. Tohle je ten jediný důvod, který mě tady ještě drží, a vždycky se sem budu vracet. Není to tak, že bych se chtěla úplně navždycky odstěhovat, ale hrajeme si s tou myšlenkou už teď vážně. Teď jsme tam byli podruhé, koupili jsme ještě jednu nemovitost. A já plánuji spíš investovat tam do věcí, protože mě to baví a dává mi to víc smysl.

Tam je přesně kde?

Dominikánská republika. A už i tam mám nějaké projekty, samozřejmě nebudu sedět pod palmou a nic nedělat, protože to neumím. Tím, že žiji a pracuji v on-line světě, můžu fungovat takhle, a dokonce funguji i líp tam, protože mě napadá spousta věcí. Já teď tady dělám tři nádherné velké projekty, na které se strašně těším, a ty jsem vymyslela taky, když jsme byli venku, takže mě to tam nabíjí a inspiruje. Já jsem tam strašně ráda, ale pak se samozřejmě vracím ráda i  sem. Budeme tam ale určitě trávit víc času. A přemýšlím o tom, že tam děti dám do mezinárodní školy. Budou mít část ve španělštině, část v angličtině, budou se tam normálně učit. Český jazyk a všechny povinné předměty se budou doučovat on-line. A budeme půl roku tady a půl roku tam, pokud samozřejmě všechno dopadne podle mých přání. Chtěli bychom to zkusit, jak to bude fungovat, a až děti samozřejmě nebudou školou povinné, tak budu víc času trávit tam než tady. Já jsem zkrátka teplomil.

Já jsem si všimla, že jste se nechala potetovat. To je vaše první tetování?

Mám hodně malinkých, ale tohle je o dost větší. Je to palma, znamení mého nového domova. To asi každý pochopí.

Sourozenecká láska! Nemocné sestře po obrně věnovala svůj hlas, aby mohla mluvit s rodinou

Budete v tom pokračovat?

Já mám asi šest tetování, která si chci nechat udělat, ale není na to čas. Já tam tentokrát vlítla, že mám půl hodiny, tak rychle. A teď mám fakt strašně nabitý program, takže to musí počkat. Tím, že jsem v Praze teď nebyla dlouho, tak mám pocit, že mě všichni chtějí sežrat, což mi nevadí, ale mám strašně krásné projekty, takže se tomu teď chci věnovat velmi intenzivně.

A ještě nemůžete prozradit, o co jde?

No, tohle je jeden z těch projektů, mám svou kolekci s Klenoty Aurum, kolekce Simony, kterou budeme launchovat.

Ta kolekce má prý kolem sedmdesáti kousků, to je slušné!

Ano, je to hodně, je to krásné, je to velká kolekce. A budeme pokračovat ještě jinými věcmi a já vám nemůžu říct, co to je, ale dělám něco velkého a strašně se na to těším, ale během měsíce to představíme, měsíc dva to bude trvat. Je to ve výrobě všechno, takže mám taková tři mimina, která jsou ještě v plence, ale už se to chystá a jsem strašně nadšená. Mám pocit, že mi tento rok jde karta daleko víc než kdykoliv předtím, možná je to tím zlomem, tou padesátkou. Lidi si najednou řeknou: tak jo, jsi motivátor pro ty ženy, nejen 30 plus až 40 plus... Vlastně s tou padesátkou přišlo tolik nabídek ke spolupráci, takže jsem nesmírně spokojená. Je toho hodně! Já jsem si fakt myslela, že už si dám klídek, ale nevypadá to tak. Přesto jsem nadšená, protože mě baví ta práce s lidmi. Dominikána mi dává tu dobrou energii, protože tam mám krásnou československou komunitu lidí, mám takovou rodinku a dětem se tam líbí, já jsem tam šťastná. Já jsem vždycky byla jednou nohou v písku. Chci utéct, já nemám ráda tu dlouhou zimu.

Jana Bernášková: Byla jsem tlustá, nešťastná a bála se života před sebou

Vlastina Svátková prozradila, proč už nechce být jen milá a jakou závislost si vypěstovala