Pondělí 20. května 2024
Svátek slaví Zbyšek, zítra Monika
Polojasno, bouřka 23°C

Režisérka Jana Počtová: Vím, proč jsem za kamerou. Já bych svůj intimní život veřejně odhalit nedokázala

Video se připravuje ...
VIDEO: videohub
15. února 2023 | 14:55

Pokud jste dlouho nebyla v kině, určitě byste to měla napravit, dokumentární film Šťastně až na věky režisérky Jany Počtové (42) vás rozesměje, rozpláče, budete u něho nevěřícně kroutit hlavou. Také vám otevře nové obzory a pomůže pochopit to, jak různě lidé mohou prožívat lásku. Ta má totiž neskutečně mnoho podob, a to i ta romantická.

Jano, teď jsme tedy zhlédli váš film. Když jste dotočila, dostříhala a viděla jste ten film poprvé, co jste u toho cítila?

Obrovské zadostiučinění, protože samozřejmě jsem to dělala pět let. Když po pěti letech najednou máte to svoje dítě a vidíte ho – tak jsem byla strašně ráda i jsem si strašně oddechla, protože jsem viděla, že ta snaha nebyla vůbec marná. Možná by se nemělo chválit vlastní práci, ale byla jsem s tím filmem spokojená, což já jsem málokdy se svojí prací.

Já myslím, že to byl nádherný film a krásně udělaný, mě teda zajímal od začátku do konce, takže mě jste chytla. Co si vlastně vy sama myslíte o vztazích toho jedenadvacátého století?

Já si myslím úplně to stejné, co je ve filmu, a vlastně ani nemám potřebu si dělat nějak ucelený názor a na tom filmu je to tuším vidět. Já se vždycky snažím vzít nějaký sociální fenomén, něco, co se mění, co není ještě úplně klasicky zažité v té společnosti, ale už je tady spousta lidí, kteří tímhletím stylem fungují v těch svých životech. To se pak snažím přenést na plátno a dělám to i kvůli tomu, že bych vlastně strašně ráda, aby ti lidé, kteří se tak trošku už v dnešní společnosti nevyznají, a spousta těch nových termínů je pro ně opravdu nových, tak aby aspoň měli nějakou možnost zábavnou, hravou formou nahlédnout pod pokličku a pak ve finále to třeba míň odsuzovat.

Ti lidé, které jste natáčela, se vám mnohdy velmi intimně otevřeli. Dovedete si představit, že byste takovýmhle způsobem otevřela svou rodinu a svůj vztah světu?

Určitě ne. Já mám důvod, proč jsem za tou kamerou. Já bych toho schopna nebyla a o to víc si vážím těch lidí, kteří byli schopni s takhle intimním tématem vlastního sexuálního partnerského života vůbec vyjít na veřejnost. A zároveň bez nich by ten film vůbec nebyl, takže jestli si tady někdo zaslouží ocenění, tak jsou to právě oni. A i proto já se snažím většinou s těmi postavami nemanipulovat a jenom se snažím předkládat to, co existuje a funguje. I díky tomu jsem jim strašně vděčná.

Ta sestava byla geniálně vybraná. Za tím je určitě velké úsilí. Z jak mnoha nabídek vztahů jste vybírali a proč zrovna tyhle vyhrály?

Já jsem úplně na začátku, když jsem začala vůbec psát tenhle námět, když jsme žádali na fondu kinematografie, tak jsem měla určité nějaké vzorce vztahů, které už dneska fungují, a ty jsem hledala. Jediné, co jsem tam měla, ale pak se to do filmu nedostalo, byl vztah na dálku nebo vztah s cizincem, což mi přišlo taky jako fenomén. Vzhledem k tomu, jak se otevírají hranice a vlastně ty kulturní odlišnosti těch jednotlivých lidí taky přinášejí nějaký potenciál příběhů. A pak jsem nenašla mingles, což jsou lidi, kteří mají klasický monogamní vztah, ale rozhodli se, že spolu nebudou sdílet stejnou domácnost, takže každý žije odděleně. Ale jsou vlastně úplně stejní partneři jako jacíkoliv jiní. A ve finále jsem skončila na těchhle těch pěti i z toho důvodu, že jsem věděla, že se vlastně víc hodí do filmu, který může mít tak maximálně 95 minut, aby divák neseděl dlouho v kině. Víc se tam ani nevejde. A ty postavy mi přišly tak nosné, že jsem to po roce vývoje uzavřela a řekla jsem si: Tak s tímhle do toho půjdu.

Který vztah nebo který vývoj těch vztahů a jací protagonisté vás nejvíce překvapili?

Úplně všechny vztahy, protože mě nejvíc vlastně překvapilo, že ve stejnou dobu většina těch postav prožila jakousi katarzi nebo jakýsi happyend a krásně se nám to sešlo s koncem natáčení. A i oni navzájem vlastně se v tomhletom našli, což mně neuvěřitelně pomohlo dát tomu filmu, který je o vážných věcech, i když trošku legrační formou se dá říct, mnohem větší přesah, protože ta katarze je vždycky důležitá. Je to nějaké ponaučení, je to nějaké zakončení, vidíte, že ten člověk se posunul, a to strašně funguje.

Byla tam samozřejmě spousta různých takových mírně komických nebo možná nepochopitelných a komických situací, které rozesmály kino. Jak to je těžké, udělat to tak, aby to nevyznělo jako zesměšňující z vaší strany? Je to na tom střihu, nebo na tom aktu vašeho výběru?

Tak asi musíte znát nějakou určitou míru, abyste věděli, že ty lidi nestavíte do nějakých situací, které jsou negativní nebo které jsou jim nepříjemné, a pak v té střižně samozřejmě musíte vědět, kdy to správně odstřihnout. A co ještě tam dát a co ne, tak to už je pak ta střihačská práce. Dlouhodobě pracuji se střihačkou Petrou Raušovou Berkovičovou, se kterou už si báječně rozumíme, takže to už je pak vlastně na té postprodukční práci. A je spousta režisérů, kteří tohle naopak vyhledávají, protože je jakoby zajímá tak trošku ty postavy zesměšňovat, ale pro mě to je vlastně úplně takové – když použiju anglický termín, tak "no go", nemám tu potřebu.

Ale jak moc prožíváte ty příběhy těch aktérů sama osobně?

Tak oni se stanou na pět let mými přáteli a pak někteří tam zůstanou i dál v životě, takže já jsem, jak už jsem říkala, strašně vděčná. Takže stejně jako oni nabízejí svůj život mně, tak já s nimi jednám jako rovný s rovným, snažím se, aby opravdu se dostali blízko i oni mně, nejen já jim.

V podstatě v mých očích to vyznělo trošičku tak, že nakonec vlastně opravdu ta monogamie každého nějakým způsobem nakonec přitáhne. Vyšlo to i ve vašich očích tak?

Já jsem to ani neřešila, pro mě to na začátku nebylo prizmatem: pojďme si dokázat, jestli je monogamie fungující model, nebo není. Takže já vím, že pro mě to je fungující model, a dost dobře dokážu pochopit, že pro někoho to není tak důležité v tom vztahu a jsou pro ně důležitější jiné věci. Takže asi ani nejsem schopná odpovědět, jestli monogamie je ten správný model a je to fungující, protože mě to vlastně ani nezajímalo. A nutno říct, že u spousty postav se to pak stane i kvůli tomu, že jsou prostě unavení. Unavení z těch všech peripetií, protože on samozřejmě je to velký nátlak, mít více vztahů najednou… A někdo to zvládá líp a někdo ne, ale mě vlastně vůbec nezajímalo, jestli to je správná cesta, nebo ne. Správná cesta – co je to správná cesta? Nevím asi vůbec, jestli existuje.

Já jsem ani nemyslela správná, spíš to, že to lidstvo nějakým způsobem tíhne k té monogamii...

Možná se zeptejme sociologa, mě to tam táhne, nemůžu mluvit za lidstvo.

Video se připravuje ...