Elán by jí mohli závidět i ti o generaci mladší. Je stále plná energie, a když z pódia zazní její hlas, není pochyb, že je jednou z nejvýraznějších osobností naší hudební scény za posledních několik desítek let. V její hudbě i textech je energie, jsou tam emoce, je to dokonalý mix toho, co se dotkne vašeho srdce. Pokud jsou hvězdy, které nehasnou, je Petra jednou z nich.

Pamatuji si z dětství, jak u nás hrály z kazeťáku vaše písničky a máma u nich tančila po bytě a napodobovala vás, jako kdyby byla na pódiu. Takhle jsem vás slyšela poprvé. Co hrálo v dětství u vás, co jste poslouchala s babičkou nebo maminkou?

Tak to mě těší, že na mě máte takovou vzpomínku. S mámou jsem písničky moc neposlouchala, spíš s babičkou, u které jsem až do svých jedenácti let žila, protože naši se rozvedli. Babička zpívala opravdu krásně a naučila mě spoustu písniček. Dodnes na ni s láskou vzpomínám.

Takže to byla babička, která vás v lásce ke zpěvu podporovala… A co rodiče, neodrazovali vás?

Ano, babička mě podporovala ve všem, co jsem měla ráda, naučila mě spoustu věcí, nejen písničky. Rodiče mě od zpěvu sice neodrazovali, ale když jsem pak začala v jedenácti žít u mámy, bezstarostné dětství víceméně skončilo. Měla jsem už víc povinností. Ale třeba když jsem vytírala velký barák, ve kterém jsme v Sekerkových Loučkách bydleli, tak jsem si vždycky zpívala. Každý, kdo šel kolem, věděl, že Janička vytírá. Na střední škole jsem začala vystupovat s kapelou Astra. Bylo to tehdy ale dost krušné období. Vraceli jsme se z vystoupení většinou pozdě v noci a já jsem pak ráno musela vstávat, protože jsme chodili sbírat jahody. Dodnes nemůžu záhon s jahodami ani vidět. Také na chalupě žádný nemám.

Nemáte ráda zahradničení?

Ale to zase celkem ano. K tomu jsem postupem doby došla. Ve skleníku mám rajčata, okurky a samozřejmě také bylinky. Ale žádné jahody!

Vraťme se k vaší pěvecké kariéře. Jaký to byl pocit – mít svoje vzory, poslouchat oblíbené písně, a pak najednou stát na pódiu s mikrofonem?

Samozřejmě skvělý. Už jako puberťačka jsem milovala Martu Kubišovou, byla pro mě velkým vzorem. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy budu vedle ní stát na jevišti. Vidíte, některé sny se opravdu plní.

Pomáhá vám hudba vyrovnávat se s bolestmi, vztekem i radostmi?

Pomáhá. Ta energie mezi mnou a publikem je úžasná, ohromně silná. Publikum, fanoušci mi pomohli i v nejtěžších chvílích. Když můj muž před více než deseti lety zemřel, seděla jsem doma v tom opuštěném bytě a bylo mi hrozně. Měla jsem na výběr. Buď se tam budu sama trápit, nebo pojedu zpívat. Vybrala jsem si to druhé a bylo to moc dobře. Lidé v té době ještě nevěděli, co se mi stalo, dávali najevo radost z koncertu a mně to moc pomohlo.

Letos vás čekají dvě důležitá jubilea – 50 let hudební kariéry a sedmdesátiny. Bilancujete?

Trošku, samozřejmě. Hlavně vzpomínám na lidi, kteří prošli mým životem a více či méně ho také ovlivnili. To byl právě především můj muž a manažer Michal Zelenka a pak samozřejmě řada dalších, například Ota Petřina, Zdeněk Rytíř, Karel Svoboda, Eduard Krečmar, Pavel Vrba…

Jak vzpomínáte na působení v divadle Semafor?

To byla úžasná doba. Byla to moje „první štace“, vstup do velkého světa, který mi otevřel Pavel Větrovec poté, co jsme se potkali na soutěži Mladá píseň. V Semaforu jsem strávila šest krásných sezon a seznámila se s řadou lidí, kteří můj život opravdu ovlivnili. Například pana Suchého pokládám za jednu ze svých dobrých sudiček. Musím ale také zavzpomínat třeba na Pepu Dvořáka, se kterým jsme tenkrát chodili na polívku nebo na knedlíky s omáčkou, protože ty divadelní platy byly malé a na maso nebylo. V kantýně ale byla úžasná paní a ta mi vždycky kousek masa pod ty knedlíky schovala.

A co vás vedlo k tomu, že jste ze Semaforu odešla?

Přišel za mnou producent, který připravoval nový program pro Karla Černocha. Dozvěděl se prý, že v Semaforu mají novou holku, která sice vypadá nic moc, zato dobře zpívá. Přesně ten typ Pražáka, který u nás v Sekerkových Loučkách dostal na konci zábavy vždycky na budku. Nabídl mi, že bych mohla u Černocha hostovat, a já přijala. Karel Černoch byl v té době můj idol! Asi to byl osud. Ten producent se jmenoval Michal Zelenka a tak strašně mě štval, až jsme se vzali.

Začínala jste jako rocková zpěvačka a zpívala i pop. Co z toho je vám bližší?

Určitě rock. Vždyť já se k němu po letech zase vrátila. Ale mám ráda i ty své popové písničky. Lidé na koncertech stále chtějí klasiky jako Už nejsem volná nebo Moje malá premiéra, Říkej mi nebo S láskou má svět naději. To je věc, která je teď snad víc než kdy jindy opravdu aktuální.

Kdo z největší části chodí dneska na vaše koncerty?

Už několik generací. Mezi nimi i skalní fanoušci, z nichž někteří mě doprovázejí vlastně celý život, což mě samozřejmě moc těší. Před časem za mnou přišel po vystoupení hodně mladý muž s tím, že na koncert šel tak trochu z donucení, protože jeho matka jít nemohla, a že je nakonec rád, koncert se mu líbil. Udělalo mi to radost.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací

Už mám předplatné. Přihlásit se