2°C
Připravujete svůj vlastní film, tedy spíš velkofilm inspirovaný románem Victora Huga, ve kterém si i zahrajete. Co za tím stálo?
Herecké ambice jsem měla už od mládí, akorát mě život zavál jiným směrem.
Zřejmě myslíte modeling. Být topmodelkou je sen spousty dospívajících slečen. Vás ale moc nebavil, to vím.
Modeling byl tehdy můj jediný zdroj obživy, díky němu jsem mohla stát na vlastních nohou a hlavně soudit se o péči o svého syna. Proto jsem musela dělat něco, co mě nenaplňovalo, ale řekla jsem si, že když to budu dělat pořádně a někdo bude ochoten mi za to platit nemalé peníze, tak bych byla sama proti sobě, kdybych toho nevyužila. A tak mi nezbylo než se stát kačerem z Disneyho s těmi dolarovkami v očích.
K vašemu synovi se ještě vrátíme. Kde se ve vás vzala touha pustit se do vlastního filmového projektu?
Herectví mě bavilo odjakživa, mám ho i vystudované. Celý život ho beru jako okrajovou vášeň a vždycky jsem si říkala, že se na mě usměje štěstí a já se mu budu moct věnovat. I když jsem si v pár filmech zahrála, můj veškerý čas pohlcoval modeling. Nechtěla jsem ani podstupovat jisté nabízené věci od tvůrců, které jsou někdy herečkám nabízeny, a to mě přivedlo k tomu, že si vytvořím svůj vlastní film.
Ve kterém si navíc rovnou střihnete hlavní ženskou roli!
Přesně tak! (směje se) Ovšem z producentského hlediska jsem musela brát ohled na to, že já pro distributory zajímavá absolutně nebudu, takže jsem oslovila známé hollywoodské herce.
Abychom přiblížily, o čem film bude – jaké téma z pera slavného autora jste si vybrala?
Hugův román 93 moc známý není, je z období Velké francouzské revoluce, takže tak trochu látka do dnešní doby…
Ano, myslím, že v současných válečných časech může tohle téma o to víc zarezonovat. Navíc mám pocit, že se u nás netočí už nic jiného než komedie…
Komedie se točí možná pro to, aby lidé od reality právě utekli. Chápu je, ale myslím, že přišel čas, kdy je potřeba točit i vážnější filmy. Celý svět teď řeší mnohem vážnější problémy. Nejdřív covid, teď válka… Tohle může hrát mému filmu do karet, v kontextu doby může být ta látka pojata nejen v historickém duchu, ale i jako odkaz pro další generace.
Kdo slavný vám už na nabídku kývnul?
Ve filmu budou převážně tři hlavní mužské role, které jsou v popředí, tam uvažuji o obsazení hollywoodskými hvězdami – stejně jako u režiséra. Mezi jinými jsem oslovila herce Johna Malkoviche, kterému se téma moc líbí, tak uvidíme. Zatím je vše ve fázi shánění financí.
Vaší rolí, kterou ztvárníte, je Michelle Fléchard – venkovská prostá žena a máma tří dětí, které jsou jí uneseny… A jsme u vašeho syna Alaina, o kterého jste za dramatických okolností na čas taky přišla. Jako máma si něco podobného nedovedu ani představit. Vy jste to ale ustála s ohromnou grácií a vím, že jak s Alainem, tak i s jeho otcem máte dnes dobré vztahy…
Víte, když se rodiče rozchází, měli by myslet především na své děti. Ony přece za nic nemůžou, nemůžou za to, co se mezi jejich rodiči děje, nenesou žádnou zodpovědnost! Naopak tím trpí. Vždycky mají jen jednu mámu a jednoho tátu. Pokud by jeden z rodičů chtěl na toho druhého házet špínu a shazovat ho, tak proboha živého měl by své emoce před dětmi krotit a nebýt sobecký, protože tohle je určitý druh sobectví!
Odborníci přes lidskou duši se shodují na tom, že emoce někdy dokážou napáchat pěkné zlo…
Jistě, emoce hrají roli, ale člověk musí být natolik silný, aby ty špatné v sobě potlačil. Já byla vychovávána tak, že zlo plodí další zlo a dobro plodí další dobro. Měla jsem úplně nejúžasnější rodiče, kteří nás s bratry vychovali v tomto duchu, dali nám neskutečně hluboké a správné hodnoty. Snažím se tímto se řídit celý život, a cokoliv se mi děje, to se snažím obracet v lepší stránku. Co se týká dětí, vždycky jsem věděla, že můj syn nebude mít nikdy jiného tátu, jako otce svého syna jsem si ho vybrala já sama. Má své plusy i minusy, tak jako my všichni, a to, že nám dvěma to nevyšlo, je jedna věc, ale dítě přece potřebuje nás oba. Alain nedávno oslavil 31. narozeniny, tak jsme narozeniny trávili všichni společně. To špatné, co se odehrálo v našem mládí, jsme s bývalým mužem už dávno zakopali. Alain má dnes svůj vlastní život a vidím na něm, jak je za současný vztah svých rodičů vděčný.
Pokoušela jste se mu někdy vysvětlit svou verzi příběhu, to, jak to celé bylo?
A víte, že ne? Protože pokaždé, když jsem tohle téma chtěla naťuknout, viděla jsem, jak moc ho to trápí a jak moc to nechce slyšet. Bylo to pro něj tehdy taky moc těžké a nese si to dodnes. Takže u nás je tohle téma tabu. Beru to jako svou velkou životní prohru, že jsem svému jedinému synovi nedokázala dát rodinné zázemí.
Syn je už dospělý, tak nemusíte řešit to, s čím se dnes potýká dospívající generace. Tedy absenci fyzických kontaktů, dny strávené v on-line světě, genderové problémy…
Vím, kam míříte. Nejsem zastáncem volné výchovy, myslím, že naše generace je psychicky mnohem zdravější. Dnes mezi sebou mladí neumí ani komunikovat, komunikují spolu leda přes esemesky, a to navíc ještě v prapodivných zkratkách. Ale pozor, tohle prostředí jim vytvořili dospělí! Dnes v nákupních centrech najdete u toalet „ženy“, „muži“ a „ti, kteří nevědí, co nebo kdo jsou".
Tak to slyším poprvé. A trochu lapám po dechu…
Strašná fantasmagorie, co? Když si objednáváte letenku, vedle anglických oslovení Mr., Mrs. a Miss už máte i It. Tedy „to“. Říkám si, jestli jsme se už jako společnost nezbláznili. Můj pocit je, že se tohle všechno děje kvůli záměru oslabení společnosti. Protože oslabená společnost rovná se dobře ovladatelná společnost. Mocenské boje směřují k tomu, aby bylo ještě hůř. Což se už děje, když musíme řešit, čím budeme topit v zimě. A za kolik. Víte, vždycky jsem chtěla víc dětí, ale dnes jsem ráda, že mám jen jedno…
Myslím, že vám rozumím. Tak ukončeme náš rozhovor trochu víc zlehka. Věříte po těch všech karambolech, které jste prožila, na lásku?
Věřím, nikdy jsem nepřestala věřit a vždycky věřit budu!
