Úterý 5. března 2024
Svátek slaví Kazimír, zítra Miroslav
Oblačno, déšť 10°C

Volejbalistka Markéta Nausch Sluková: Nemohla bych mít vedle sebe chlapa, který mi všechno odkývá

31. května 2022 | 06:00

Osudový muž úspěšné sportovkyně je zároveň i jejím "šéfem", a přestože se v některých věcech úplně neshodnou, nebere to jako prohru. Její naopak největší životní výhrou je děťátko, které přivítají na svět už za pár týdnů. Jak Markéta vzpomíná na nepříjemný a bolavý rozchod se svou letitou kamarádkou a spoluhráčkou Kristýnou? A co si myslí o sociálních sítích?

 

Duo Kiki&Maki, které jste s tehdejší kolegyní tvořila, bylo víc než úspěšné. Jenže po letech přišel – nejen pro sportovní svět – šok. Vaše cesty se rozpojily, a to pracovně i soukromě. Rozešly jste se ne v úplně dobrém. Když jsem si přečetla váš osobní pohled na celý ten nešťastný konec vašeho vztahu na serveru bezfrazi.cz, musela jsem smeknout před vaší upřímností.

Už je to skoro sedm let. S tak velkým časovým odstupem to už vše vnímám samozřejmě úplně jinak, ale na upřímnosti bych nic neměnila. V té době jsem to tak cítila a potřebovala jsem to ze sebe po letech mediálního lynče dostat ven. Dva roky jsem žila s tím, že mě lidé, kteří o našem rozchodu znali domněnky jen z médií a senzacechtivých článků, osočovali kvůli něčemu, co nebyla pravda.

Video se připravuje ...
Nausch Sluková a Hermannová zase spolu. Podívejte se na jejich trénink • VIDEO: iSport TV

Jaké jste měla na svou zpověď odezvy?

Ohlasů jsem pak sice měla ohromné množství, ale to pro mě bylo už celkem druhotné. Cílem nebylo se obhájit a ospravedlnit. Chtěla jsem si k tomu říct svou verzi a konečně za tím vším udělat tlustou čáru.

Leckoho jste asi musela hodně překvapit...

Lidé se především divili, proč jsem s tím šla ven až po více než dvou letech. Pro spoustu z nich mé mlčení znamenalo souhlas s tím, co je venku. Já ale pouze doufala, že čím míň budeme vše mediálně přiživovat, tím rychleji bude klid.

Abychom uvedly čtenářky, které váš osobní pohled nečetly, do obrazu. Vaše spoluhráčka Kristýna k vám nebyla úplně upřímná a vaše cesty se po fenomenálním úspěchu začaly rozcházet profesně i lidsky. Svěřila jste se, že jste byla psychicky na dně, že vámi hýbaly emoce od nenávisti přes smutek až po zklamání. Jak se na tuto životní zkušenost díváte s odstupem času?

Byla to v mnoha směrech obrovská lekce a zkušenost, ale zpětně jsem za to paradoxně ráda. Otevřelo mi to oči a ve spoustě věcí jsem dospěla. Ale i k tomu jsem musela dozrát. V šestadvaceti se na vás najednou snese hodně nenávisti, lidé vás ze dne na den začnou veřejně urážet a čtete o sobě spoustu lží. Rozchod byl z mé iniciativy a to, že tomu někteří lidé nechtěli rozumět, je v pořádku. Já taky spoustě věcí, do kterých vůbec nevidím, nerozumím. Mě ale mrzely nejvíc ty lži. Ubližovalo to mně i mé rodině a na něco takového jsem vůbec nebyla připravená. Bude to navždy součást mé životní a sportovní cesty, ale je to pro mě už dávno uzavřená kapitola.

Váš manžel Simon byl tehdy i vaším společným trenérem. Co říkal na to, že tak úspěšná dvojka hází do dalších potenciálních úspěchů vidle?

Simon samozřejmě moc dobře věděl, proč se rozcházíme. Byl nedílnou součástí týmu, znal všechny profesní i osobní důvody, všechny detaily a měl statistiky a propočty, které vypovídaly o tom, že ten potenciální a očekávaný úspěch už asi nepřijde. Hrál v tom všem paradoxně jinou roli, než mu byla navenek přisuzována, navíc pro něj jako našeho trenéra nebylo úplně jednoduché se mediálně bránit, aniž by musel mluvit i o interních týmových věcech, které na veřejnost prostě nepatřily. Toho si vážím. Možná by to pomohlo nakrátko změnit můj i jeho mediální obraz, ale z dlouhodobého pohledu by to stejně nic nezměnilo. Tím, že byl v roli jak trenéra, tak i mého partnera, jeho profesní objektivita byla i po všech úspěších, kterých s námi dosáhl, jednoduše napadnutelná.

Odpustila jste už Kristýně? Říká se, že až odpuštěním se člověk, respektive tělo může všeho negativního nadobro zbavit.

Říká se to a já doufám, že jsme si navzájem z právě výše zmíněných důvodů už odpustily. Každá si z toho nepříjemného období neseme svou pravdu a rány, které se musely zahojit. Myslím ale, že už jsme obě úplně jinde a tohle je dávno za námi.

Moc se mi líbí váš názor, že označení na síti „to se mi líbí“ nebo „follower“ mají s realitou jen málo společného. Vy asi nebudete ten typ, který by sociální sítě nějak moc prožíval... 

Sociální média vnímám především jako součást své práce. Kdybych nebyla vrcholovým a známým sportovcem, určitě bych se k nim stavěla trochu jinak. Takhle to je ale pro mě další prostor a platforma k prezentaci jak sebe samotné, mého týmu, tak i mého sportu. Od olympiády v Londýně se beach dostal na výsluní, dětské kroužky jsou plné, píše se o něm v médiích a zpopularizoval se i v nevolejbalové komunitě. Já si moc přeji, aby tomu tak bylo i nadále, a tak cítím jako svou povinnost tomu jít i touto formou trochu naproti.

V čem si myslíte, že mohou být sociální sítě naopak zrádné?

Nemyslím si, že jsou čistě dobrá, nebo špatná věc. Nic není úplně černobílé, ale určitě hodně záleží na tom, jak s nimi člověk pracuje a jak to má v hlavě nastavené. Nejhorší je na tom to věčné porovnávání se s ostatními, to člověk dělá beztak automaticky i bez sociálních médií, ale ty platformy k tomu ještě vybízejí dvojnásob. V tom já vidím tu zrádnost.

Pojďme ještě k vašemu muži, se kterým už za pár týdnů přivítáte na svět prvního potomka. Jaké to je mít za manžela zároveň i svého šéfa?

My jsme spolu se Simonem žili ještě předtím, než se stal mým trenérem, a ačkoliv ve světě, a obzvlášť v tom sportovním, je tahle konstelace opravdu běžná věc, u nás v Česku je nad tímto soužitím stále spousta otazníků. Já osobně si to užívám. Jsem ráda, že je můj životní partner ze stejného oboru, že nás oba naše práce baví a můžeme spolu o ní doma mluvit. Pojí nás ale hodně věcí, neměli bychom problém spolu fungovat i bez volejbalu. Navíc Simon není úplně tak můj šéf. Ta dynamika minimálně v našem sportu není taková, že by byl trenér nadřazený hráčům. Je to o společné symbióze, spolupráci, demokracii a nastaveném cíli, za kterým celý tým, včetně toho realizačního, jde. V něčem má jako trenér samozřejmě poslední slovo a musí to tak být především kvůli tomu, že si trenéry sportovec platí, aby mu pomohli posouvat jeho herní limity a dostávali ho z komfortní zóny, což občas nemusí být příjemné, ale sám sportovec tuto dvojí roli plnit nemůže.

Čím je mu coby rodilému Rakušanovi česká mentalita blízká?

Rakouská mentalita je vesměs stejná jako ta naše. Není to tedy tak, že bychom museli kombinovat dvě úplně odlišné kultury. Detailně by na to asi musel odpovědět on sám, ale už je tady v Česku a se mnou nějaký ten pátek, tak se mu u nás nejspíš líbí (usmívá se). Až na ten náš jazyk, s tím pořád dost bojuje.

Je něco, v čem se neshodnete?

Jsme partneři přes třináct let, neshodneme se ve spoustě věcí, ale já jsem za to vesměs ráda. Nemohla bych žít vedle chlapa, který mi vše odkýve. Navíc si myslím, že umět se neshodnout a zdravě se o tom umět dohadovat je pro vztah zdravé. Pokud se pořád snažíte partnera přesvědčit o svém názoru a své pravdě, znamená to, že vám na jeho pohledu na věc záleží. Rezignace a ticho jsou podle mě stokrát horší. Dohadujeme se například o dochvilnosti, o time managementu obecně a pak o takových manželských klasikách. Kdo častěji vyklízí myčku, kdo co kam odložil a podobně. No a jelikož brzy budeme rodiče, tak je mi jasné, že další přestřelky s příchodem dítěte přibudou (směje se).

Autor: Dita Mrázková
Video se připravuje ...