10°C
Pamatujete si moment nebo situaci, kdy jste nebyla sama sebou a bytostně jste cítila, že vám v té cizí roli není dobře?
Jsou to chvíle, které si člověk často ani neuvědomí. Naše automatismy, do kterých vstupujeme, masky, které nasazujeme. Dlouho jsem se učila říkat ne, a to byly, a občas ještě jsou, typické situace, kdy jsem nebyla sama sebou. Kývla jsem na nějakou práci, službu jen pro to, aby si o mně ostatní nemysleli nic špatného, jinými slovy, aby mě měli lidi rádi. Často jsem se přizpůsobovala, ale nesnažila jsem se prosadit se. Moje sebevědomí bylo dost nízké, i přes všechny moje znalosti a dovednosti. Moje rodina si ráda ze mě dělá srandu a říkají mi chodící Google.
Kým nebo čím vším jste v životě byla, ale nebyla jste to vy?
Věčně chápající a tolerující žena, která se nechce hádat, ale raději se upozadí, ta, která si dobrovolně stoupla do role dokonalé matky. Vcházela jsem do role oběti, protože to bylo pro mě jednodušší než se za sebe postavit, být silná a sebevědomá, jistá si svými přednostmi a schopnostmi, které nemusím skrývat.
V knize Být sama sebou mimo jiné popisujete traumata ze svého dětství. Co jste musela zpracovávat nejdéle?
Asi vědomí, že nevím, kdo je můj otec. Také jsem často měla pocit, že jsem jiná, divná, moc přemýšlivá a citlivá, i když jsem musela tuto citlivost brzy schovat za vysokou zeď.
Kdy myslíte, že my ženy nebýváme často samy sebou? Je to před muži, před šéfem, když se chceme ukázat v tom pomyslném lepším světle?
Přesně. Nebýváme samy sebou, když se snažíme skrýt naši temnou stránku. Už od malička je mnoho dívek vychováváno v tom, že negativní vlastnosti se neukazují, naopak se mají co nejrychleji potlačit. Nehádat se, nekřičet, myslet nejdříve na ostatní, pak možná na sebe, nebýt líné a neflákat se, neodmlouvat a neprosazovat si svůj názor. Být lepší a výkonnější než muži. Toužíme být dokonalé, protože jen takové nás ostatní mohou milovat. Tím, že se přizpůsobujeme ostatním, děláme věci, které ale dělat nechceme, potlačujeme tu druhou naši část, tu temnou nechtěnou, ale vše má přece dvě části. Světlo a tma, dobro a zlo, dole a nahoře. Bez kompletního přijetí sebe sama se nemůžeme mít rády kompletní. Zároveň potlačované emoce nás ovládají a řídí náš život.
Poznáte, když někdo, koho tolik neznáte, něco hraje? Myslím afekt, přetvářku například?
Snažím se, ale jsem v tomto ohledu stále dost naivní. Na druhou stranu – když se stane, že mně sblížení se s někým, kdo mi ukáže nějaký svůj aspekt, je nepříjemné a necítím se dobře, hledám v sobě skryté podobné aspekty. Například když mi vadí, že mi druhý člověk lže, tak se dívám, jestli já také občas nelžu nebo si nepřekrucuju pravdu podle sebe, ale nechci si to přiznat, protože jsem pyšná na to, že jsem pravdomluvná.
Kdy jste potkala svého současného muže, otce Damiana?
S Petrem jsme se poznali v jedné poradenské firmě, ve které se na čtyři měsíce stal mým nadřízeným. Už od prvního momentu jsme vnímali velkou přitažlivost, ale nechtěli jsme si spolu nic začínat. Já jsem byla v rozvodovém řízení a on se dostával z velmi komplikovaného vztahu. Náš vztah začal až skoro po roce.
Dnes pracujete jako koučka. Byly vaším hnacím motorem toho, radit druhým lidem s jejich životy, osobní zkušenosti?
Nejsem úplně koučka, nemám koučovací vzdělání. Sama sebe vnímám spíš jako průvodkyni a terapeutku. A máte pravdu, myslím, že velkým bonusem jsou životní zkušenosti, a skromně si myslím, že jich mám dost. I vedení rodinného centra, které jsem před lety založila, mi v tom hodně pomohlo. Mým darem je vnímavost a hlubší napojení se na klientky, kdy spolu vcházíme do různých situací a hledáme příčiny opakujících se destruktivních nebo nevyhovujících vzorců. Vedle své patnáctileté praxe převážně s ženami mám načteno tisíce knih a stovky z nich odborných, což je, myslím, opět nějaká má dovednost. Dokážu propojit zkušenosti a získané informace a předat je jednoduchou, ale srozumitelnou formou.
