9°C
Stěžoval jste si, že se o vás psaly dost ošklivé věci, a to poté, co vešel ve známost váš vztah s Luckou. Co vás zasáhlo nejvíc?
Docela se mě dotklo, když jsem se od novinářů dozvěděl, že vztahem s Luckou maskuji svoji homosexualitu. Taky psali, že jsem zlatokop. Nebo že si dělám píárko na studio, kde točila písničky. Přijde mi to absurdní a zlý, protože ti lidé mě i Lucku dobře znají a musí vědět, že bychom se k takové trapárně nikdy nesnížili. Nebo věty v tom smyslu, že jsem poprvé v životě něco dokázal: sbalit svůj jackpot. Nemůžu říct, že by mě to vnitřně drásalo, ale mrzí mě, že si to o mně někdo myslí.
Ale zažil jste už přece horší věci. Například onemocnění slinivky, ze kterého ještě pořád nejste tak úplně venku. Co na tom bylo nejhorší?
Když se mi slinivka pořád nechtěla nahodit a já byl na kapačkách. Říká se, že den na kapačkách je minus jedno kilo. A já už měl při své výšce jenom 73 kilogramů. V tu chvíli lékaři začali uvažovat, že pokud bych se dostal na sedmdesát, budou mi muset zavést do těla sondu kvůli umělé výživě. To znamená nosem protáhnout hadičku, která jde do žaludku nebo do střev – a vy si tam pumpujete umělou stravu, než se vaše slinivka rozhodne, že se umoudří. Pakliže se ale živíte výkonným uměním, jako je moderátorství nebo herectví, tahle varianta pro vás znamená pracovní smrt. Máte sedmdesát kilo, takže jste bledý, podvyživený, nemáte energii, nemůžete prakticky pořádně nic dělat, a navíc jste neustále omezený tou mašinou, na kterou se doma připojujete. Pro mě by to bylo strašné i soukromě, protože miluji fitko a chci se do něj vrátit. Takže když mi doktor řekl "pane Vojnare, zbývají dva dny a budeme zavádět sondu", řekl jsem si: Ne, mně se to nestane! A den před termínem mi opravdu slinivka naskočila, začala zase pracovat. Za další dva dny mě pustili domů a mohl jsem fungovat aspoň na dietě. A sondě jsem se vyhnul.
Máte malé dítě a za sebou několik vztahů. Proč myslíte, že vám nevyšly?
To se mě moc ptáte. Ale ženatý jsem nikdy nebyl. Andrea je pouze maminkou mého dítěte.
Možná by bylo dobré uvědomit si svoje chyby a pak se jich vyvarovat.
Já nevím. Ale ono je docela možné, že jsem hledal nebo spíš potkával typ holek, se kterými jsem byl z dlouhodobého hlediska nekompatibilní. Upřímně, nikdy jsem nad tím moc neuvažoval. Možná je chyba ve mně, asi nejspíš ano, a teď je otázka, v čem to je. Nechci se tím ale nějak zabývat. Protože na co bych přišel? Přece si nepřiznám, že jsem špatný. (smích)
Třeba moc žárlíte?
Právě, že vůbec! A možná to je ta chyba. Tohle si člověk ale nedokáže přikázat, každý jsme nějaký.
Něco by se změnit dalo, kdybyste si zanalyzoval svoje předešlé vztahy. Jsou věci, které lze upravit.
Je ale otázka, jak moc by ta pravda, ke které bych se ve své aroganci a egoismu dobral, byla relevantní. Každý člověk se vždycky vidí trochu jinak, než jaký doopravdy je.
Velmi dobře umí zrcadlo nastavit partner nebo partnerka, tak snad se od Lucie nějaké analýzy brzy dočkáte a nebude zdrcující.
Jenomže jak může být váš partner objektivní? To je never ending story. Já jsem prostě došel k závěru, že nějak zásadně nad tím hloubat nemá smysl. Protože co vymyslíte? Nic.
Kolik máte let?
Čtyřicet pět.
Tak to jo, s vámi už žádná nehne.
Přesně tak, v mém věku je to už neřešitelný. (smích) Člověk potřebuje najít někoho, kdo ho bude brát takového, jaký je. Bez výčitek a předělávání.
autor: Ivana Bachoríková
