4°C
Kdepak jste celou dobu byl zalezlý jako jezevec?
Kde jsi včera byl a s kým… (zpívá)
S kým, to víme i vidíme. Se svojí přítelkyní Romanou.
Ale já nebyl zalezlý, já byl doma.
Ale nikam jste nechodil, nikde vás nebylo možné potkat. Jestli vy jste nepatřil k těm lidem, kteří ani neotvírali okna, aby je koronavirus neusmrtil?
Já jsem okna otvíral, ale na tom Křupanově, kde bydlím, nikoho moc nepotkáte, když jdete na procházku. A tam se lidi chovali normálně, nešíleli z pandemie. Romča chodí do práce a taky neblbne.
A pustil jste ji domů, když se vracela z práce?
Jo, jo, furt je u mě, i když má vlastní byt. Ale já tu koronu už vůbec neřeším. Mám to jako Zemljanik, správce chudinského ústavu v Revizorovi, který říká: „To je jednoduchý, když ten nemocný se má uzdravit, však on se uzdraví, a když má umřít, tak umře.“
Tak blahopřeji, že jste to přežil. Jak to teď máte s divadlem?
S divadlem to mám dobrý, protože je ho tak akorát málo. A já už se do ničeho neženu.
Ale hrajete?
Teď budeme hostovat v brněnském Boby Centru se Třemi mušketýry, tak na to se docela těším. A pak zase něco přijde. Ale už bych nechtěl mít třicet představení do měsíce, jako když jsem byl v angažmá.
To už taky ve vašem věku ani není možné.
Ne, není.
Ale měl jste svoje divadlo, kde jste hrával s Anife.
Kdepak, i když si to lidi pořád myslí. Já akorát napsal hru, režíroval ji a kolegové s ní jezdili, sám jsem v ní ani nehrál. Ale všichni se mylně domnívali, že mám svoje divadlo.
Tak to byla vaše exmanželka úžasná, že vám vytvořila image principála.
Jó, Anička to umí!
Jste s ní ještě v kontaktu?
No jistě! Moje současná přítelkyně Romana se s Anife skamarádila.
A je to pro vás dobře?
Samozřejmě. Mně se líbí, když se lidi mají rádi, a nesnáším, když se perou.
Nemáte dlouhou chvíli, když už teď tolik nepracujete?
Vůbec. A naprosto nechápu, jak si někteří lidi můžou stěžovat, že se nudí. Já mám naopak pocit, že je den krátký.
Pokud se probouzíte v jednu odpoledne, tak určitě.
Vůbec ne, naopak se budím v sedm a hned jdu ven se psem. Potom připravím snídani, udělám pár věcí na zahradě a běžím něco uvařit. A pak si řeknu: „Ještě tohle bych měl udělat, ale kašlu na to, udělám to jindy.“ Abych se nudil, to rozhodně ne. Ale ono je to dáno taky tím, že dokud jsem pracoval naplno, tak bylo období, kdy jsem se měl zbláznit, protože jsem nevěděl, jak si jednou prdelí sednout na tři místa. A pak najednou přišly měsíce, kdy nebylo do čeho píchnout. Tak jsem se naučil odpočívat a dělat to, co jsem nestihl, když jsem byl v laufu.
Takže to byla vlastně příprava na stáří… K tomu patří vnoučata, kolik jich máte?
Sedm nebo osm (obrací se na přítelkyni Romanu, ta nahlas počítá…). Tak sedm. A k tomu ta od Šeri (sestra Anife Vyskočilové – pozn. red.), která ale nejsou moje. Ta má dvě děti.
Hari, kterého měla Anife za svobodna, taky není tak úplně váš, adoptoval jste ho.
Ano, adoptoval, a ten má jedno dítě, Míša má taky jedno, Jakub jedno a můj první syn čtyři.
Ale z toho si příklad neberete, vy už asi rodinu rozšiřovat nemíníte, i když přítelkyně by o to nejspíš stála.
No tak, teď už si vlastní sirotky opravdu dělat nebudu.
Jste s Anife a Harim v kontaktu?
Tuhle jsme se potkali u Anife v cukrárně, kde pracuje. Občas za ní jedeme.
A přitom mezi vámi byla taková nevraživost!
Nebyla.
Vždyť jste ji obviňoval, že vás podvádí!
No jo, to k ženským tak nějak patří, že podváděj.
A vy jste z toho byl hodně špatný…
Z takových věcí nikdo nebývá nadšenej. Na druhou stranu, parohy umím nosit s hrdostí. (smích)
Ale teď si můžete být jistý, když Romana chodí na noc k vám.
Ne, ne, vždyť je to ženská, to si jistý nemůžete být nikdy.
Máte za sebou náročnou operaci, výměnu kyčelního kloubu. Dokonce na obou nohou. Jak se vám žije s novými klouby?
Fungují perfektně. Ale bylo to trošku komplikovanější, protože když jsem měl po operaci toho druhého, tak jsem upadl. Stalo se to ještě v nemocnici. Plácal jsem se tam, až jsem zakopl o berli. Naštěstí se nic nestalo. Dělal mi to pan doktor Váchal a byl úžasný. Po operaci za mnou přišel se svými kolegy, což mě trošku vyděsilo, zatáhl mi za nohu, srovnal ji s tou neoperovanou a povídá: „Udělali jsme to dobře, obě jsou stejně dlouhý.“ Ono se to občas taky nepovede.
Jak jste zvládl samotnou operaci?
Všichni mi říkali, abych si to nechal dělat v celkové narkóze. Ale já chtěl jenom lokální anestezii. Byla tam anestezioložka, taková malá, vypadala trošku jako poník, tak jí říkám: „Paní doktorko, prosím vás….“ A ona se na mě obořila: „Vy mlčte!“ Já se tak vyděsil, až jsem sklapnul. Pak mě píchla do páteře, vůbec jsem o tom nevěděl. A celou tu dobu, co mě operovali, jsem slyšel konverzaci doktorů: „Podej mi to kladivo… Co děláš v sobotu? Počkej, musíš to tam víc zarazit...“ Poslouchal jsem je, napůl byl přikrytej a totálně klidnej.
Mohl jste si do uší pouštět hudbu…
Proč? Mně to nevadilo. Já mám k doktorům důvěru. Při druhé operaci jsem i trochu pospával. Přitom já se té anestezie bál. Kdysi jsem měl zánět mozkových blan a dělali mi lumbálku. To je tak strašné, když vás bodnou do páteře mezi obratle. Tak jsem se s tím svěřil svojí kamarádce, která je primářkou v Českém Krumlově, a ona povídá: „Prosím tě, dneska jsou ty jehly tak tenký, že to vůbec neucítíš.“ A já to opravdu necítil.
Jinak jste zdravý?
Zaplaťpánbůh! Byl jsem i na prohlídce prostaty. Doktor mě vyšetřil, udělal mi sono a povídá: „Pokud chodíte častěji čurat, tak je to vzhledem k vašemu věku normální, ale žádný nález tam nemáte. A jaké berete prášky?“ Říkám: Žádný. Akorát když mám alergii, tak si musím něco vzít. A on: „A co ostatní léky, na tlak a podobně?“ Ne, opravdu žádné neberu… „Tak vy neberete žádné prášky a je vám pětasedmdesát? Tak běžte do pr….!“ (smích) Takový hodný pan doktor to byl.
Jak si užíváte vnoučátek, baví vás to s nimi?
Mám je moc rád. Zejména tu od Míši. Je neuvěřitelně roztomilá, ale je to celá Andrlová.
Ta přece taky bývala kdysi roztomilá.
A zase už je. Roztomilá, bezvadná, máme se rádi. Tuhle jsem hlídal u ní v bytě, zatímco ona mým autem kamsi odjela… A ta naše vnučka moc krásně mluví, přitom jsou jí tři a půl roku. Neustále mele, mele, mele. Anife je proti ní zamlklý introvert. Doma máme malého pejska, ráno mě vždycky kouše, aby na sebe upozornil, a Rozárka mu povídá: „Bobino, nech mýho dědka!“ Má krásný hlášky. Jinak mám ta vnoučata věkově rozptýlená od tří a půl do sedmnácti.
Takže až bude třeba, má vás kdo vozit na kolečkovém křesle…
Ne, ne, já na vozíku jezdit nebudu, já mám tady od svého miláčka (pohlédne na Romanu) slíbeno, že to zařídí úplně jinak.
V Holandsku?
Ne, já jí jednou říkal, že až nebudu moct dál, musí mě udusit polštářem. A ona to ještě vylepšila. (smích) A já jí slíbil, že se u toho budu hezky usmívat.
autor: Ivana Bachoríková
