2°C
Konečně je koronakrize za námi, užíváte si to?
Za námi ještě není, teď jsme v takovém zvláštním mezidobí. Doufám ale, že je vše na dobré cestě. Asi to tak jednoduché ještě nebude, ale záleží na tom, jak to každý z nás uchopí. Ale jsem ráda už za to, co je. Jakmile bylo jasné, že se začne, byť s různými omezeními, hrát a koncertovat, řekla jsem si, že si tu radost, že opět fungujeme a můžeme to či ono, nenechám vzít. Teď je teď, tak si to užívám. A neuvěřitelně jsem ožila. Pochopitelně kvůli zkušenosti, kdy už jsme jásali i loni v létě a přišlo to, co přišlo, mám nějakou psychickou rezervu, ale pevně věřím, že s proočkovaností a všemi opatřeními ta čísla už tak nevyletí.
Jste očkovaná?
Ano. Dala jsem na radu svých osobních přátel lékařů.
A syn?
Ten ne.
Jak momentálně vypadají vaše prázdniny?
Mám celou řadu vystoupení se svojí kapelou, jsou to všechno open air koncerty. Chodí na ně hodně lidí, což je fajn, a k tomu jsme vytvořili s Marianem Vojtkem koncertní program Hvězdné duety, to nás doprovází opět moje kapela.
To je samá práce, nic jiného jste si zatím nedopřála?
Do žádných zahraničních destinací nemířím. Přes léto se každý rok uklidím na chalupu, odkud vyrážím do Prahy na zkoušky s kapelou nebo za nějakou kulturou. Třeba do kina. Jenomže zatím jsem nic neviděla, protože jsme měli na chalupě povodeň. To mi vzalo čas, který jsem původně chtěla investovat jinak. Ale mávněte rukou nad tím, že máte doma všude bahno. To prostě nejde. Takže se uklízelo…
Nemohla jste té katastrofě nějak předejít, připravit se na ni?
Ne, máme kolem chalupy potok zepředu i zezadu. Jsme na takovém poloostrově, a jelikož koryto Svitavky několik desetiletí nikdo nehloubil, jakmile přijde blesková povodeň, ne vždy to skončí dobře. Nejhorší, jakou jsem zažila, byla ta před jedenácti lety, kdy padla Chrastava. I my jsme jí byli velmi postiženi. Tenkrát jsme měli na zahradě asi metr vody. Bohužel se dostala i do chalupy, takže vím, o čem to je. Trvalo spoustu dnů a týdnů, než jsme se toho bahna zbavili. Vysoušeče nám vrčely v domě tři čtvrtě roku. Pak se stejně muselo všechno omlátit, nahodit nová omítka. Asi si to dokážete představit.
A teď?
Tentokrát to tak masivní nebylo, ale stejně na zahradě stálo půl metru vody. Já to viděla až druhý den, syn byl tu osudnou noc na chalupě sám. Volali jsme si, co a jak, a já zvažovala, že mu řeknu, ať odtamtud odjede. Ale v půl druhé ráno telefonoval, že už pršet přestalo a voda opadává. Takže prázdniny nám, bohužel, poznamenala povodeň.
Dům vám to ale nevytopilo.
Ne, voda se zastavila centimetr před prahem. V tom jsme měli štěstí. Ale garáž padla, všechno jsme museli vyklidit. Odešla nám sekačka a další věci. Voda nám taky vyrvala branku u vjezdu, tak musíme udělat novou. A bohužel nám zničila i jezírko, ze kterého bylo třeba všechno odčerpat. Měli jsme kliku, že nám místní hasiči pomohli to bahno rozředit a uklidit. Naše jezírko není žádné plivátko, vejde se do něj sto dvacet metrů krychlových vody. A hluboké je dva metry.
Chovali jste v něm nějaké ryby?
Ne, naopak nám s tou záplavou připlavala do rybníka spousta mrtvých pstruhů. Jakmile voda, která se tam držela čtyři dny, opadla, chodil Artur v gumákách po zahradě a sbíral je do kbelíku. Nebylo to nic radostného. Ale poté, co jsme sami zažili před lety něco horšího a viděli následky tornáda na jižní Moravě, jsme se z toho nehroutili. V podstatě jsme z toho vyšli dobře. Nepřišli jsme o domov ani existenci. Takže ta nálada nebyla tak strašná. Navíc nám pomohli mnozí kamarádi.
A taky váš táta.
Ten nastoupil hned, makačenko. Jsme sehraná dvojka. Já stříkám, on shrnuje... Každý už víme, co máme dělat. Vytrénovali jsme se za ta léta.
Tatínka zmiňujete často. Máte i maminku, žije ještě?
Ano. Rodiče jsou už dávno rozvedeni, ale mají dobrý vztah. Na chalupu jezdí převážně každý zvlášť, ale vídám se s oběma. Bydlí v Přerově a vychází spolu velice dobře, mají se rádi. Což je skvělé, když už se nedalo nic dělat a šli od sebe. Oni jsou úplná rarita, brali se dvakrát a dvakrát se rozváděli.
Nebyla ta zahrada vaše chlouba?
Je pravda, že na to, že tam trvale nežijeme, vypadala velice dobře. Obzvlášť po lockdownu, kdy jsme tam trávili spoustu času, protože žádné jiné možnosti nebyly. Tu zahrádku jsem osobně kultivovala. Vrčela jsem tam s vertikutátorem (provzdušňovač trávníku – pozn. red.), pak hrabala, odvážela… Byly to hodiny a hodiny práce, které přišly tou povodní vniveč. Ale už se to tam zase mění k lepšímu.
Jak si vede Artur, co ho čeká s novým školním rokem?
Po prázdninách nastoupí do maturitního ročníku. Hlavně, aby mohl chodit do školy. Většinu žáků a studentů nebavilo být doma zavřeni, bylo to pro ně psycho. Tak mu přeji, aby si aspoň v tom posledním ročníku užil svých spolužáků a profesorů. Středoškolská léta bývají nejlepším obdobím života, vznikají pevná pouta a přátelství na celý život.
Máte z jeho maturity nervy?
Co bych mu to komplikovala svýma nervama? Artur je zodpovědný, ví, co má dělat. Úkoly si plní a škola ho baví. Dokonce se rozhodl, že bude maturovat v angličtině. Takže už ta septima pro něj byla náročnější.
Nechtěl by vyjet na zkušenou do zahraničí?
Chtěl. Pomalu řešíme, která škola by přicházela v úvahu. Artur na mě vybalil, že se mu líbí Paříž. Tak mu říkám: „Chlapče, Paříž je překrásná, ale hlavně musíme vědět všechno o té škole, na které budeš studovat.“
Co chce studovat?
Design.
Tak se přece jenom potatil.
Nebudeme říkat žádná zaklínadla, ale chytilo ho to za srdce, tak se nějakým způsobem profiluje.
Co sklo – dochází do sklárny, kterou jeho táta Bořek Šípek vybudoval?
To jo, za kamarády, ale ke sklu neinklinuje. Spíš ho zajímá nábytek a další věci, tak uvidíme. Přišlo to před dvěma roky, najednou se v něm probudily geny. Teď víc kreslí a je na něm, kudy se vydá dál. Nechceme mu říkat: Podívej se, tatínek dokázal tohle a ty musíš… To on ví, není hloupý. Nejdůležitější je, aby si vybral, co ho bude bavit. A o tom jsme spolu mluvili už od dětství. Protože není nic horšího než chodit do práce otrávený a jenom proto, že musíte vydělat na složenky. Tak mu držím palce, aby našel školu, kde se bude cítit dobře.
A teď o prázdninách se nechystá nikam?
Chtěl by na pár dní do Berlína. Jinak brigádničí v tenisovém klubu v Novém Boru. Už loni tam zapustil kořeny, a protože je tam prima parta a cítil se tam dobře, letos se tam vrátil. Je na recepci, lítá kolem kurtu, vaří kafe a taky si v rámci tréninku může zahrát tenis. Je spokojený, baví ho to.
autor: Ivana Bachoríková
