14°C
Ženské obsazení seriálu 1. mise je opravdu unikátní. Podle fotek mají všechny slečny parametry spíš modelek než zdravotnic. Jako by musely především skvěle vypadat, aby roli dostaly.
To je pravda, jsou velmi pohledné, ale doufám, že diváky přesvědčí, že jsou i dobré herečky.
A že by mohly být součástí elitní vojenské jednotky.
Přesně tak, budeme věřit, že jsou to lékařky a jejich mladistvá nerozvážnost je vede k tomu, že se snaží dostat na misi. Takže musí absolvovat vojenský výcvik.
Ten je v seriálu zachycen?
Ano, ten se natáčel. Ale podstupují i něco jako psychologickou průpravu, a na tu se soustředí seriál především. Vytvářejí se modelové situace, které mají ukázat, jak jsou v nich adepti schopni obstát. Je prověrkou jejich psychické odolnosti. A tohle všechno je v podstatě příběh těchto frekventantů.
Vy mezi ně ale nepatříte.
Ne, já jsem na frekventanta už starý. Hraji stále stejnou figuru jako v Sestřičkách, doktora Hofbauera, což je skvělé. Zdá se, že ještě neřekl svoje poslední ahoj. On se ze svého místa moc nehýbe. Ale nemocnice prošla změnami, vyměnil se tak trochu majitel a ten příběh začíná ve chvíli, kdy do ní poměrně invazivně vstupuje vojenská jednotka, aby participovala na výchově zájemců o misi. Nemocnice je součástí tohoto výcviku, někteří z doktorů se budou podílet na vzdělávání vybraných chlapců a dívek.
Ale v podstatě je budete zaškolovat od stolu, do terénu nemusíte.
Já ne. Přitom bych rád šel trošku i do zákopů. Ale nikdo to po mně nechce.Točili jsme už nějaké exteriéry a byla tam situace, kdy bylo potřeba zachránit topícího se. Za normálních okolností bych to dělal já, doktor Hofbauer. Ale tady ne, tady k tomu byli vojáci a já stál na břehu jako nějaký dědoušek, přihlížel, jak to ti mladí zvládají a co mi přivezou k ošetření.
Byl jste na vojně?
Nebyl. Jsem první ročník, který na ni už nemusel. Ale vzhledem k tomu, že jsem se věnoval divadlu, měl bych beztak nejspíš civilku (náhradní vojenská služba – pozn. red.).
Mrzí vás, že jste to nezažil?
Nemrzí. Ale na druhou stranu jsem si vědom toho, že určitý rychlokurz by se mi hodil. V případě, že by došlo na obranu země, byl bych pak lépe schopen se do armády nějak začlenit.
Zatímco teď byste našel uplatnění leda v polní kuchyni nebo mezi zdravotníky, vzhledem k vaší roli.
No, to nevím. Během covidu jsme zjistili, že vlastně můžeme dělat cokoliv. Podstatné je nestát, na nic nečekat a netrápit se tím, co si počít. To je nejhorší. Je třeba tu pozornost od sebe nějak odvrátit. Takže já bych dělal cokoliv, práce se nebojím.
Nakonec jste měl ale štěstí, že jste nic hledat nemusel. Pořád jste točil.
No, dost dlouhou chvilku taky ne, protože se nic nedělo. Tak jsme se s rodinou přesunuli na venkov, nějak jsme to tam přečkali a v určitý moment došlo na lámání chleba a my si řekli, že už opravdu budeme muset začít něco dělat. Protože vyhlídka, že se divadla otevřou, byla zpočátku nulová. Naštěstí jsem přislíbil účast v seriálu, který se z Modrého kódu proměnil v Sestřičky, takže jsem pak práci měl a byl jsem za ni rád. Mohl jsem se dál věnovat svojí profesi, a to taky není málo.
S manželkou jste těsně před lockdownem založili divadelní společnost Terminus. Co s ní momentálně je?
Ta je teď u ledu a doufáme, že v září ji budeme moct zase oživit. Ale je to těžké. Rozjížděli jsme ji a snažili se nabudit nějakou energií v době, kdy tady všechno šlo do kopru. To nám samozřejmě vzalo vítr z plachet. Ten rok a půl byl podivný. Nezastírám, že jsme si prošli krizemi. Profesními i osobními. Asi to nebylo úplně lehké období pro nikoho. Na druhou stranu ten čas strávený s rodinou byl nádherný, k nezaplacení. Za to jsem rád. Ale najít teď znovu motivaci a zkusit to všechno zase rozhýbat, když nevíte, jestli to všechno v říjnu zase nezavřou, o čemž se už veřejně mluví, to je těžké.
Jak trávíte léto?
Snažím se být co nejvíc s dětmi, ale zároveň musím pracovat. Mám rád moře, jenomže do konce prázdnin se už k němu nedostanu. Naštěstí jsme byli na Mallorce. Odjeli jsme hned, jak to šlo. Do oranžové covidové zóny.
Znáte osobně nějakého doktora, který se vojenské mise v zahraničí osobně zúčastnil?
Ne, nemluvil jsem zatím s žádným. Ani s panem Šebkem (MUDr.Tomáš Šebek spolupracuje s Lékaři bez hranic – pozn. red.), který je poměrně známý. Ale vím o něm, pozoruji ho a měl jsem v ruce i knihu, kterou napsal. Jako chlap mě moc baví. Obdivuji se mu. Zejména pro jeho jednoduchý a zároveň inteligentní projev, který je všem srozumitelný. Myslím si, že je to strašně fajn chlap. S tím bych jednou mluvil rád.
autor: Ivana Bachoríková
