10°C
Lucie, z vás vždy vyzařovala nesmírná energie. Jaký je váš recept na ženskou krásu?
Naprosto bytostně jsem přesvědčena o tom, že ta největší krása vychází zevnitř. Ta největší krása nekřičí, nevolá, není okázalá. A vidí ji ti, kteří mají otevřené oči, ale především srdce. Nezamaskujete ji make-upem, účesem ani těmi nejluxusnějšími šperky nebo nádherným oblečením. Víte, ke mně nepatří parfémy nebo móda. Já jsem takový objímací typ, který se rád usmívá na lidi, tak se teď snažím přes roušku usmívat očima. Přeji si lidi spojovat, ne je rozdělovat. Bohužel jsem tak strašně vysoko, že ač nechci, tak je stejně někdy rozděluji. Nemůžou být ale všichni na černý holky, musejí být také na blondýny.
Ale po tělesné stránce se nějak udržujete v kondici, nebo ne?
Já jsem nikdy nesportovala. Navíc jsem měla dokonce i z nějakých důvodů na základní škole zakázaný tělocvik. Jako jediná ve třídě jsem měla vždy volnou hodinu a mohla jsem si třeba kreslit, číst nebo studovat. Ale mě to mrzelo, protože si myslím, že ten pohyb jsem nějak měla v sobě. Protože když jsem jezdila později na pěvecké tábory, tak jsem zalhala a neřekla jsem lektorům, že to mám vlastně zakázané. A vyhrála jsem všechny skoky do dálky, do výšky nebo běhy. Vždy jsem obsadila první místo a rozhodně k tomu dopomohlo právě to, že jsem si to strašně užívala.
Podívejte se na video se synem Lucie Bílé Filipem:
Video se připravuje ... "Filípek" Lucie Bílé: Proč jsem se vrátil do Čech? Je to S.O.S.! • VIDEO: David Turek, Jan Jedlička
Věnujete se teď třeba cvičení díky vztahu s Radkem Filipim, jste pod jeho drobnohledem?
Upřímně, to vůbec ne. On má svůj svět a já zase svůj. Před pandemií, když měl třeba dovolenou, tak byl denně v posilovně, teď má posilovnu doma a cvičí tam. Takže chválabohu, že jeho tělo nevolá o pomoc. Ale to není můj svět. Já víc než sama sobě a svému tělu jsem se vždy věnovala svému okolí. Nicméně je pravda, že když Radka vidím, jak na sobě dře, tak mě to trochu nutí taky přidat do tempa. Takže jsem si do té naší posilovny pořídila svůj stroj, který trápím, ale hlavně na něm „trápím“ sama sebe. Ale ne tak, jak bych potřebovala. Stále mám pocit, že bych se sama sobě měla věnovat víc. Nejsem ten typ příkladného člověka v tom smyslu, že bych měla rozdělený den tak, že například věnuji jeho třetinu ostatním, druhou partnerovi a třetinu potom sama sobě. V podstatě se každé ráno snažím stanovit si pravidla a hledám ten optimální stav.
Kdysi jste řekla, že se s ním smějete od rána do večera. Je to tak pořád, nebo „se umíte“ už i trochu pohádat a hašteřit se?
Asi mi to nebudete věřit, ale na to, že jsme spolu pátým rokem, sice možná lehce rozbouřené moře bylo, ale ještě nenastala chvíle, že bychom si ozkoušeli nějakou ošklivou hádku. Náš vztah je skutečně pořád, troufám si říct, famózní a Radek je pro mě bezkonkurenční partner. Určitě je výhoda, že ani jeden nejsme hádavý typ. Radek má obrovský dar, že přistupuje k životu s lehkostí a se stejnou lehkostí přistupuje i k mým problémům. To myslím v pozitivním slova smyslu, ne že by moje problémy zlehčoval. Jen do nich vnáší větší optimismus a lehkost. Přece jen je pravda, že já mám na bedrech naloženo víc než on. A díky tomu, že Radek má hodně vnitřní i fyzické síly, tak se o to moje závaží můžeme podělit a on mi pomůže ho zvednout. Má neskutečně nakažlivý smích a smysl pro humor. Vůbec si neumím představit, jak bych toto celé období, které je těžké pro nás všechny, zvládala bez něj. Je to chlap i do nepohody…
Takže to bylo to, čím si vás tenkrát Radek získal?
Já nyní vůbec zpětně nechápu, proč jsem ho tak dlouho odháněla, ale asi proto, že jsem si myslela, že na štěstí nemám nárok a že už mám přestat blbnout. Přes všechny moje předešlé zkušenosti jsem to ale nakonec nevzdala a dovolila jsem si být milována a šťastná. Láska je totiž jediná věc, která nás uzdravuje, i když všechno kolem je vzhůru nohama. Na rozbouřeném moři poznáte dobrého námořníka a já jsem měla před lety tu možnost Radka na té divoké vlně vidět. Obstál v mých očích na výbornou a dokázal mi, jak veliký je to muž. V podstatě mi hodil záchrannou kotvu. My máme hodně společného, ale zároveň si myslím, že jsme taková ta správná kombinace, jak se říká – v něčem jsme stejní, abychom si rozuměli, a v něčem jsme jiní, abychom se mohli milovat.
Tak jako mnoho žen jste to s láskou neměla vždy lehké. Máte nějakou radu, kterou byste předala ostatním ženám?
Jedna z mých kamarádek mi kdysi řekla: „Ty máš veliké štěstí, že máš sílu odcházet.“ Já vždycky říkám, že člověk musí pro lásku a partnerství udělat absolutně všechno, co může, a když už nemá co, tak by měl s určitou lehkostí odejít. Dát sám sobě, ale i tomu druhému šanci najít si k sobě toho člověka, se kterým to štěstí opravdu potkáte. A láska není o tom, že vše zrůžoví, ale je o tom, že si člověk uvědomí, proč na světě je. Měla jsem velmi těžké období, kdy se mi nechodilo lehce po světě. Proto bych řekla všem ženám: Dovolte si být šťastné a nebojte se skočit do neznáma. Za nějakým tím rohem na každou z vás to štěstí čeká. Kdyby mi někdo kdysi řekl, že potkám velkou lásku až v padesáti, tenkrát bych mu také nevěřila.
Covid-19 se nevyhnul ani vám, a ještě vás lapil krátce před otevřením vašeho staronového divadla. Jak jste se v karanténě zabavila? Vrátila jste se k šití nebo pletení?
Naštěstí to u mě po zdravotní stránce nemělo nijak těžký průběh, i tak jsem byla pracovně v zápřahu. Co se divadla týká, jsem tu už dvacet sedm let, což je veliký kus mého života. Líbí se mi, že mám „svoje doma“, kam zvu já, a to mi dává vlastní svobodu. Hodně lidí se mě ptá, co když o to divadlo přijdu, protože doba je těžká, divadla jsou zavřená a náš nájem je velmi vysoký. Ale já stále říkám, že nejen za tu finanční, ale i za tu citovou investici mi to stojí. A ano, v karanténě po inkubační době jsem šila jednu roušku za druhou. Pořád něco tvořím rukama. Ale také jsem hodně žila a žiju teď mou knihou, kterou jsem před pár dny vydala.
Co vás k tomu vedlo, vydat právě teď knihu? Jaké je její poslání?
Myslela jsem si, že ji vydám až příští rok, ale příležitost se naskytla už teď díky tomu, že jsem měla více času se jí věnovat. Je pro mě velmi důležitá, protože já tomu říkám „terapie knihou“. Díky ní jsem si vyřešila a uzavřela mnoho věcí sama před sebou i před lidmi. Je o věcech, kterých jsem plná, o mém přístupu včetně mého vztahu k víře. Včetně vztahu k lásce, synovi, partnerovi, rodině i přátelům. Jsem až překvapena, jaký je o ni na mém Fanshopu zájem. Moc si přeji, aby se ta kniha čtenářům líbila a něco jim přinesla, protože její název je Posílám to dál. To znamená, že když uděláte něco dobrého, tak se to jednou někomu vrátí. Protože dobro je energie, která se nikdy neztratí.
Píšete v ní i o vztahu se synem Filipem. Ten během studií hodně cestoval a žil v zahraničí. To pro vás jako matku muselo být náročné…
Je pravda, že když Filip odlétal do Paříže a neměl zpáteční letenku, tak to byl nepopsatelný pocit a bolelo to jako čert. Nevěděla jsem, kdy se vrátí zpátky. Ale paradoxně, čím dál byl, tím více telefonoval a byli jsme si mnohem blíž. Najednou jsem dostávala otázky na věci, které tady doma nepadaly. Například když mi řekl: „Mami, mně strašně chutná to tvoje lečo, ale nevím, jak na něj.“ A já mu říkám: „Hele, do leča se nepouštěj, to je docela oříšek a je to na delší dobu. Udělej něco jednoduššího, co třeba knedlíky s vajíčkem?“
Byla jste matkou samoživitelkou. Je to jeden z důvodů, proč jste se rozhodla stát se ambasadorkou projektu Bydlím, tedy jsem pod společností WOMEN FOR WOMEN?
Ano, určitě je to jeden z důvodů. Já jsem taky zůstala se synem sama, ale měla jsem to štěstí, že mé povolání mi dovolilo si to zázemí sama znovu vybudovat. Ale každá maminka to štěstí nemá a ocitá se v nouzi. Proto jsem vděčná za to, že mohu být hlasem těch lidí, které nikdo neslyší. Protože jestli něco vážně umím, tak je to rozkecat dobré věci všude kolem! Jméno Lucie je vlastně světlo, a tak říkám, že tady ten projekt si tu mou baterku, abych na něj posvítila, zaslouží.
Proč by právě tenhle projekt mohl pomoci samoživitelům?
Je to jeden z nejhezčích projektů, jaké jsem kdy dělala. Opravdu si velmi vážím manželů Tykačových, že využívají svých prostředků, aby pomohli druhým. Co člověk potřebuje k životu? Určitě potřebuje mít zázemí, které nám dává pocit bezpečí. A díky tomuto projektu mají samoživitelé možnost, kam se obrátit a kde požádat o pomoc.
Lucie, vy patříte k Vánocům skoro jako pohádky. Tušíte, jaké budou ty letošní?
Světýlka, vůně, Popelka a mnoho zabalených dárečků. To jsou naše Vánoce. Já je mám moc ráda a určitě jako každý rok bude můj dům svítit na celé okolí. Světýlka u nás svítí až do února, takže kdybyste náhodou někdo jel kolem, tak hned poznáte, kdo tady bydlí. A máme takovou každoroční tradici, kdy se u nás na vesnici scházíme na Štědrý den u místní kapličky, která je hned vedle mého domu. Tam si dáme svařák, zapálíme svíčku a popřejeme si šťastné Vánoce. Mám hroznou radost, že jsem pořád ještě dítě, protože mám stále tatínka. On je neskutečně vitální a má úžasný smysl pro humor. Na svoje léta zvládá tolik věcí, že ho dnes a denně obdivuji. Miluje svoje království, a i když ho stále přemlouvám, ať bydlí s námi, raději chce zůstat svým pánem. Proto se těším na Vánoce s ním, kdy i s Filipem a Radkem zasedne k našemu štědrovečernímu stolu.
S Karlem Gottem jste si byli blízcí, jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na něj?
Určitě rozloučení s Karlem. V tu chvíli si každá buňka mého těla uvědomila, koho jsem to měla vedle sebe, velikého a vzácného člověka. Jsem ráda, že jsem měla možnost natočit s Karlem báječné cédéčko plné duetů, zažít s ním koncerty ve vyprodaných sportovních halách.
- 76
FOTOGRAFIÍ
