2°C
Vaše kniha o Květě Fialové patří k nejprodávanějším titulům loňského roku, je to vaše prvotina?
Není. Předtím jsem už jednu knížku napsal. Zachytil jsem v ní veselé historky, které jsem s paní Fialovou zažil. A tu knihu jsem jí pak dal k jejím pětaosmdesátým narozeninám. Byla pro ni překvapením.
Nezlobila se, že jste ji nepožádal o svolení, než jste začal psát o jejím soukromí?
Právě naopak, za několik týdnů mi volala a říkala: „My jsme toho už tolik zažili a za tak krátkou dobu.“ Byla ráda, že je to zaznamenáno.
A pak jste napsal knihu o ní, Poslední deník Květy Fialové.
Ano, ta kniha má dvě části. V první je velký rozhovor s paní Fialovou, ve kterém vypráví, co kde zažila, a prozrazuje i věci, o kterých do té doby nikdy nemluvila. Místy je trochu divný, trochu dojemný… A další část je její poslední deník. Od svých šestnácti let si dělala každodenně poznámky, a když už jí to nemoc nedovolovala, zaznamenával jsem já, co prožívala. Chtěl jsem ty zápisky předat její dceři Zuzaně, ale ta mě vyzvala, ať z nich udělám knihu. Takže ta druhá část je o posledních měsících života paní Fialové, kdy už byla v alzheimer centru a já ji tam s její rodinou navštěvoval.
Jak často jste za ní chodil?
Pokaždé, když jsem byl v Praze. Žiju na Moravě, ale když jsem nehrál a měl tři čtyři dny volno, jel jsem do Prahy a šel za ní do Alzheimer centra v Průhonicích. Asi dvakrát měsíčně.
To muselo být psychicky náročné.
Bylo. Moc. Poznal jsem ji v plné síle, byla pro mě nesmírně důležitým člověkem a najednou jsem viděl ten smutný konec. Dokud byla ještě zdravá, snažila se mi jako kolegovi a blízkému člověku hodně předat, hrnula to do mě a já vše nasával jako houba. A najednou jsem byl svědkem toho, jak tento svět opouští.
Uvědomovala si svoji situaci, tu bezvýchodnost?
Nevím, do jaké míry si to takový pacient uvědomuje, ale stalo se mi, když jsem ji vezl na vozíku v průhonickém parku, jak se na mě zničehonic podívala a povídá: „To jsem teda dopadla, co?“ Až jsem se lekl: Aha, ona všechno ví, uvědomuje si to. My jsme měli štěstí, že nás, svoje blízké, do poslední chvíle poznávala. Jenom ta krátkodobá paměť jí nefungovala. Nevěděla třeba, kde je. Říkala: „Já jsem tady na hotelu…“ Nebo se mě zničehonic zeptala: „Máš klíče od bytu? Dala jsem ti je? Nakoupila jsem ti, je lednice plná?“ To bylo bolavý.
Vy jste spolu žili?
Když jsem byl v Praze, tak jsem u ní bydlel. A když pak pobývala v alzheimer centru, dovolila mi v jejím bytě přespávat.
To k vám měla velkou důvěru.
Velkou. Na začátku našeho přátelství říkala: „Dám ti klíče od mého bytečku, abys kdykoliv mohl přijít.“ Ale nebyla schopná vydržet, až si je osobně vyzvednu, a poslala mi je poštou do Uherského Hradiště. Přitom na balíku v levém rohu stálo její jméno s celou adresou. Když mi to řekla, udělalo se mi špatně. Volal jsem jí: „Ty ses zbláznila! Kdyby někdo ze zvědavosti kouknul dovnitř a tam našel klíče… Vždyť nahoře je tvoje adresa!"
Co ona na to?
Strašně se zděsila. Najednou jí to došlo. Říkala: „Tak to nikomu neřekneme a budeme se modlit, aby to dorazilo.“ Oběma nám zatrnulo, ale klíče naštěstí došly v pořádku.
Vy jste měl asi hezký vztah i s její dcerou Zuzanou?
Pořád jsme v kontaktu. Minulý týden jsem byl u ní na chaloupce. Voláme si, navštěvujeme …
Co dělá, jaké profesi se věnuje?
Zuzka vystudovala uměleckou školu a učí děti výtvarnou výchovu. Dělá to krásně, protože s nimi vždycky vymyslí nějaké téma, kterému se celý rok věnují. A pak uspořádá výstavu. Je to velká slavnost. Vernisáž s hudbou a pohoštěním, na kterou přijedou i rodiče dětí. Zuzka to dělá s obrovskou láskou, je vidět, že ji to baví.
A její dcera Dominika, vnučka Květy Fialové? Ta je ještě tajemnější než Zuzana.
Té už bude třicet. Je vdaná a žije si svým životem. Vystudovala speciální pedagogiku na Karlově univerzitě, ale není moc ráda, když se o ní mluví.
Jsou takové odjakživa, nebo mají špatnou zkušenost, která je přinutila nevystupovat na veřejnosti?
Dominika to takhle chtěla programově. A Zuzka občas do médií promluvila, ale pokud to nebylo nutné, držela se stranou. Je spíš plachá, nemá to úplně ráda. Ale zdědila geny obou rodičů. Její otec Pavel Háša, který režíroval Televarieté a různé televizní inscenace, byl taky velká osobnost. Zuzka se narodila, když už byli její rodiče slavní, a brzy pochopila, že jejich místo je na výsluní a její jinde.
Co ve vás po odchodu Květy Fialové zůstalo, co zásadního vám předala, na co vzpomínáte?
To je nesmírně těžké říct, ale myslím na ni každý den, prakticky pořád. Když se ponořím do hloubky a vybavím si naše společné chvíle, až mě to dojímá. Osvojil jsem si třeba její slovník. Dříve jsem vůbec neznal slovo zvichřelý. Být z něčeho zvichřelý znamená být uhoněný. A to mám od ní. Květa taky říkala: „Nic moc, ale lepší než spadnout ze schodů.“ Nebo: „Nesmíš to ošeredit.“ Což znamená ošidit. A spoustu dalších věcí. Například používala slovo čuc. Pamatuji si, jak mi řekla: „Posuň to.“ Já: O kolik? „No o čuc doprava.“ Takže čuc je kousek. A tyhle výrazy najednou taky používám a navíc přemýšlím jako paní Fialová. Snažím se na některé věci dívat z nadhledu, jako to dělávala ona.
Taková byla odjakživa, nebo k tomu dozrála?
Nejspíš to přišlo postupně. Zuzka Hášová mi říkala, že jí na mamince bylo vždycky podezřelé, když tvrdila, že jí nic nevadí. „Mně nevadí, že prší, mně nevadí, když svítí slunce…,“ říkávala Květa. A Zuzka prý to má už taky. Spousta věcí jí nevadí.
Není to spíš výraz rezignace či deprese než nadhledu?
Ne, není. Myslela tím, že si to udělá, jak ona chce, bez ohledu na to, jaká je situace kolem. Zuzka má i podobný smysl pro humor jako její maminka. A připomíná mi ji čím dál víc svojí energií, vnímáním a vyhodnocováním situací. Paní Květa milovala výlety a kafíčka. A Zuzka naposledy na chalupě říkala stejně jako ona: „Budeme jenom jezdit na výlety a dávat si kafíčka.“ Tak jsme cestovali a pořád někde posedávali. Paní Fialová taky chodila často do obchodů, pořád chtěla něco kupovat svým blízkým. Při mojí první návštěvě na její chalupě mi koupila boty, nosím je pořád a Zuzka tuhle povídá: "Jéjé, tady je obchod s těma tvýma botičkama.“ A hned jsme si tam každý jedny koupili. Přesně taková byla paní Květa.
Ale občas působila neomaleně. Schovávala to za jakousi naivitu, možná skutečně naivní byla, ale já si myslím, že se prostě jenom nenamáhala být taktní.
Možná v tom sehrála určitou roli její nemoc, protože ta dokáže osobnost člověka posunout. Ale to by spíš mohl říct lékař. Určitě ale vím, že pro paní Fialovou byla důležitá vnitřní svoboda. Říkala: „Já už chci konečně říkat, co si myslím. Nechci s nikým hrát žádnou komedii a přemýšlet, jestli se to hodí, nebo ne. Mám svoji etiku.“ Ta pro ni byla nesmírně důležitá. A taky, aby byl člověk v souladu se svým svědomím. A to ona byla. I když někomu ublížila tím, že řekla věci, které nemusela.
Třeba Vlastimilu Harapesovi?
Ano. Říkala, já ho znám celý život, i jeho partnery, tak proč mám najednou dělat, že nic takového nebylo? Prostě si dopřála pojmenovat věci, jaké opravdu jsou.
Ale zrovna tohle etické nebylo. To bylo přímo neohleduplné.
Já jí to říkal. Třeba je to jeho soukromí a on o tom zkrátka nechce mluvit. Ale ona to nechápala. Pro ni to bylo normální. Se svým pojetím etiky a vnitřním svědomím byla v souladu, a to pro ni bylo určující.
Napsal jste další knihu, ale nikoliv životopisnou. Nikdo další z uměleckého světa vás nezaujal, abyste „hodil“ jeho příběh na papír?
Kniha o paní Fialové je velmi osobní a intimní, ale takové věci vám řekne jenom člověk, který k vám má důvěru a ví, že mu neublížíte. Takže podobnou knihu bych mohl napsat jenom o někom, ke komu mám blízký vztah. A nikdo takový, jakkoliv znám spoustu herců, tu není.
Takže jste napsal krimi příběh, dokonce inspirovaný Lucií Bílou.
Ano. Kdysi jsem slyšel o tom, jak Lucii Bílé na mobilu přistála esemeska, která vypadala jako omyl. A ona tomu člověku, potěšená, že po dlouhé době mluví s někým, kdo netuší, že je Lucií Bílou, začala odpovídat. Nějaký čas si psali a najednou se stalo něco, co už dál nebudu prozrazovat, abych nepřipravil čtenáře o překvapení.
Něco dramatického?
V případě Lucie Bílé to tak dramatické nebylo, protože se k té situaci určitým způsobem postavila. Ale já si řekl: Co by se stalo, kdyby… Začal jsem nad tím přemýšlet a zjistil, že je to nesmírně vzrušující, protože se snadno můžete zamotat do věcí, které by vás na začátku ve snu nenapadly.
Jenomže hlavní postavou není zpěvačka, ale herec.
Ten příběh by se mohl odehrávat kdekoliv, ale záměrně jsem zvolil prostředí, které důvěrně znám. Ústřední postavou je známý, obletovaný, slávou unavený, zhýčkaný herec, který situaci podcení a nakonec musí bojovat o vlastní život. A motto té knihy je: "Mějte ve svém životě uklizeno, zbavte se kostlivců ve skříni, ať vás časem nedoženou." A taky se dozvíte, že je dobré, aby se lidé ke každému, koho potkají, chovali laskavě, protože nikdy neví, jakým bojem si ten druhý prochází, čím momentálně žije.
Jste esemeskový typ?
Jsem typ jedenadvacátého století, pořád si s někým píšu, něco řeším, mám otevřené aplikace… A ta knížka je taky o nebezpečí sociálních sítí. Někdo vám napíše na Facebooku a vy vůbec nevíte, kdo to je. Nebo seznamovací aplikace. Dotyčný tam má místo svojí fotky obrázek slona a vy netušíte, s kým si vlastně píšete.
Přes sociální sítě teď propagujete dokument o Václavu Havlovi. Jaký bude? Přinese něco nového o bývalém prezidentovi?
Určitě. Už proto, že režisér Petr Jančárek ho sledoval s kamerou v ruce roky. Točil o něm už třídílný cyklus pro Českou televizi Václav Havel, Praha – Hrad, takže se znali a jednoho dne za ním pan Havel přišel: „Nechtěl byste natočit zbytek mého života?“ To bylo asi tři roky před jeho smrtí. A Petr vzal kameru a točil odcházení Václava Havla. Nasnímal unikátní materiál, opravdu pozoruhodný, který teď zpracovává ve střižně. Ten dokument se bude jmenovat Tady Havel, slyšíte mě? a odkazuje k situaci, která se stala, když Havel točil svůj celovečerní film Odcházení. V jednu chvíli vzal na place do ruky megafon a zvolal do něj: „Tady Havel, tady Havel, slyšíte mě?“
To je úsměvné a originální!
A mě napadlo, že by se tak mohl jmenovat celý film, a jsem na to pyšný. Protože ono to má přesah. Slyšíme pořád ještě myšlenky Václava Havla, nebo jsme je opustili s tím, jak opustil on nás? Takže o tom ten dokument taky je, jestli mezi námi pořád ještě rezonuje to, co prosazoval, o čem mluvil a co je pro nás tak důležité.
Ten film už je hotový?
Na HitHitu jsme se snažili vybrat prostředky na jeho dokončení, protože pan Jančárek tam chtěl mít hudbu od Rolling Stones. Pan prezident je měl rád. Ale autorská práva k jejich muzice jsou drahá, tak se vyhlásila veřejná sbírka. A lidi byli úžasní, vybraly se skoro dva miliony korun.
Smrt Václava Havla přišla nečekaně, i když byl nemocný od té doby, co ho pustili z vězení. Tušíte, co k ní přispělo?
Z toho, co vím od pana Jančárka, se zdá, že pana prezidenta vyčerpalo natáčení snímku Odcházení. Sice si tím splnil svůj sen, ale jeho už tak podlomené zdraví se ještě zhoršilo.
Mohl pan Jančárek točit všechno, co chtěl?
Co já vím, tak pan prezident si žádné podmínky nekladl. Jestli nějaká omezení přišla, tak odjinud. Třeba, když byl na návštěvě u Billa Clintona. Tam měli vyhrazený čas, kdy mohli točit, a jakmile uplynul, Clinton řekl dost. Ale pan Havel nikdy.
Jančárek s ním jezdil i na zahraniční cesty?
Ano, po celém světě. Dokonce se stalo, že když byli v New Yorku, měl pan prezident mozkovou příhodu, kterou se tady v Česku podařilo utajit. Byl v nemocnici, ohrožený na životě, a to všechno v tom dokumentu je. Pak nastala krásná situace, když po návratu z Ameriky šel na kontrolu do střešovické nemocnice, kde byla zrovna hospitalizovaná paní Fialová. Pan Jančárek, který Havla doprovázel, ji tam vyhledal a povídá: „Paní Květo, mám tady někoho, koho ráda uvidíte. Je to váš nejoblíbenější člověk na světě.“ A ona odpověděla: „On se tady léčí dalajláma?“ Pak přišel pan prezident a paní Květa před ním poklekla, protože si ho opravdu moc vážila. Jsou z toho fotky. Bylo to fakt dojemné.
Havel se nechal natáčet i v nemocnici? U lékaře?
Ano, ale pan Jančárek s velkým citem vybírá záběry do filmu, aby nebyly za hranou. Některé situace v nemocnici točit ani nechtěl. Sám od sebe. Pan prezident mu žádná omezení nedával.
Kdy bude mít dokument premiéru?
To teď nikdo s určitostí neví. Ale doufáme, že do konce roku bude hotový. Mají o něj zájem zahraniční festivaly.
Jste hlavně herec, psaní je vaše hobby, v čem je možné vás vidět?
V komedii Deskový statek, kterou dáváme v našem Slováckém divadle. Hraji v ní realitního makléře z první republiky, který nekšeftuje jenom s domy, ale také s nevěstami. Když přijde klient a chce nějakou babu, hned ví, kterou mu doporučit. A tenhle makléř se chce stát starostou, tak všemi manipuluje. Je to laskavá komedie, moc mě baví. A pak hraji v Modrém kódu gynekologa Daniela Štěpánka. Není to velká role, ale stejně se musím učit všechny latinské názvy, což není žádná legrace. V životě jsem takové výrazy neslyšel a teď to musí vypadat, že je říkám běžně. A když operuji, musím vědět, kam sáhnout. Na natáčení je odborný poradce, který mi říká: Touhle rukou se to bere, takhle se to podává… Rána je takhle dlouhá, takhle se otevře, teď se podává tohle a teď toto... Ale za ty tři roky jsem už toho odoperoval dost.
