2°C
Máte za sebou zajímavou cestu, ale taky velmi nebezpečnou bouračku, jak k ní došlo?
Ten den jsme měli před sebou dlouhou osmdesátikilometrovou etapu k jedné z nejstarších knihoven světa v Mauretánii. Cesta, po které jsme jeli, byla písčitá, což je velmi zrádný terén, a já ho podcenil. Nevšiml jsem si jiného zbarvení písku, který byl navíc navátý na tvrdém podloží, a jel jsem pořád stejným způsobem. Kdyby tam byl jenom písek, spadnu do měkkého, pokud bych jel na tvrdém podloží, ustojím to, ale tohle byl tvrdý podklad se saharským pískem na povrchu, který je jemný a klouže. A já přecenil své schopnosti, do toho písku jsem se zapíchl a velmi tvrdě dopadl.
A následky?
Ztratil jsem vědomí, takže mi chvilku trvalo, než jsem se dal do pořádku a pochopil, co se stalo. Byl jsem pobitej, ale naštěstí kromě polámané motorky a vyteklého oleje se nic horšího nestalo. Spíš bylo těžší znovu si na ni za pár dní sednout a jet dál.
Protože jste se bál dalšího pádu, nebo vás všechno bolelo?
Všechno mě bolelo, nemohl jsem otáčet hlavou, takže jsem v cestě pokračoval s nákrčníkem a to se jezdí blbě. A pak, a to mám trochu doteď, kdykoliv jsem vjel na podobné podloží, byl jsem velmi opatrnej. Ale ono je to vlastně dobře, protože ta cesta není jenom o tom, projet ji a něco si vyzkoušet, ale i někam dojet, i když za cenu toho, že postupujete kupředu pomaleji.
Kdo vás ošetřil a kde jste vůbec sehnal ten fixační límec?
My ho vezli s sebou stejně jako spoustu dalšího zdravotnického vybavení, ale bohužel nám skoro všechno ukradli, i když oficiální verze zní, že zabavili, na hranicích v Maroku. Se zdravotnickým materiálem se tam načerno kšeftuje, pašuje se a my jsme jim nedokázali vysvětlit, že ho máme pro sebe. Že jedeme přes celou Afriku, budeme na cestě s přestávkami rok, a tudíž ho potřebujeme. Takže nám všechno vzali. Jediné, o co jsme nepřišli, jako kdyby někdo věděl, co přijde, byl tenhleten krunýř na krk.
To by byla poslední věc, kterou bych si na takovou cestu vzala. Antibiotika, dezinfekci, obvazy, obinadla… Ale fixační límec?
A přitom to byla první věc, co jsem potřeboval. Důležitá. Měli jsme ho v doprovodném autě, ve kterém jel kameraman a řidič. Ten byl zároveň zdravotník a naštěstí toho vzal víc, než bychom udělali my, nepoučení. A zaplaťpánbůh něco z toho se pak dalo použít.
Takže jste nejeli s Igorem Brezovarem pouze ve dvou a netočili si všechno sami, jako to dělají Pavel Liška a Jan Révai?
Přemýšleli jsme i o téhle alternativě, ale nedokázali bychom splnit nároky České televize. Kdybychom si to točili sami, bylo by to jadrnější a drsnější. Tenhle jedinečný způsob natáčení, který Pavel Liška a Jan Révai objevili, je fantastický a autentický, ale náš je jiný, chceme mít i ty krásný obrázky. Přitom nemáme s sebou nějakej štáb. Jel s námi jenom kameraman, který měl obrovský úkol točit na různé kamery a zároveň nabírat zvuk, a Radek Strnad, který krom toho, že řídí auto a stará se o něj, bývá na takovýchto cestách i psychologem.
Jakým autem jste jeli?
Starou toyotou. Pořídili jsme si ji asi týden před odjezdem a dojeli s ní až do Maroka. Je to vůz z roku 1982, na tyhle cesty ideální, když se na něm půl roku pracuje a expedičně se vybaví. Ale my na to neměli čas, protože se to celé odehrávalo narychlo. Dali do něj jenom zásuvky na nabíjení baterek a tím to skončilo. Samozřejmě cestou měl vůz velké problémy, ale naštěstí jsme projížděli zeměmi, kde všichni umí všechno opravit, obzvlášť tyhle starý auta. Takže jej postupně dáváme do kupy, a až s ním jednou dojedeme do Kapského Města, bude to docela fajn auto.
V Jihoafrické republice jste ještě nebyli?
Ne, zastavila nás válka v Kamerunu. Nechali jsme motorky v Nigérii, jsou pod plachtou na dvorku jedné Nigerijky. Přežívají tam období sucha a dešťů, takže dostávají docela zabrat. Chtěli jsme se tam vrátit a pokračovat v cestě, ale kvůli koroně to nešlo. Teď to vypadá, že na tu poslední etapu se vydáme hned po Štědrém dni. Bude to nejnepříjemnější a nejnebezpečnější část cesty.
Není naivní myslet si, že tam ty motorky pořád ještě jsou?
Já tomu věřím. Občas nám pošlou jejich fotku, ale samozřejmě nevím, jak jsou ty snímky staré.
Tipla bych si, že se na nich teď Nigerijci prohánějí.
Já si myslím, že by se báli na takových strojích jezdit. My bychom hlavně potřebovali, aby nám pořád nabíjeli baterky. Jenomže tam se každých pár hodin centrálně vypíná elektřina, protože ji v Nigérii není dost. Takže vůbec nevíme, co nastane, až tam přijedeme. Ono to není jen tak, sehnat tam novou baterku do motorky. Asi to bude ještě zajímavý.
Informoval jste svoji partnerku, že jste měl nehodu?
Hned jsem to nahlásil. Žádné detaily, jenom to, že se něco stalo a že jsem v pořádku, což bylo důležitý. Musel jsem se ale nejdřív dostat na signál. Většinou si kupujeme SIM karty zemí, ve kterých se právě nacházíme, abychom si mohli volat mezi sebou, odesílat materiály do Česka a hlavně komunikovat, kdyby se cokoliv přihodilo. Takže jsem jí přes mauretánskou SIM kartu napsal, aby věděla, co se děje.
Nevyděsila se?
Myslím, že vyděsila. Ono to bylo blbý i pro mě. Najednou jsem zjistil, že nejsem nesmrtelnej. Člověk na takovou cestu vyjíždí s tím, že jemu se nic stát nemůže, a když se něco přihodí, je pak pro něj těžší jet na tu další. Takže na té druhé etapě po Africe se mi jelo hůř. Protože už víte, co se může přihodit. Ale díky tomu, že ta moje bouračka nakonec dopadla dobře, řekl jsem si: něco se stát může, ale vždycky z toho vybruslím.
Nevezl jste si pro štěstí ten nákrčník nebo něco jiného, třeba stejné trenýrky?
Trenýrky mám speciální, mají v sobě stříbro, které ničí pot, a jsou vzdušný, lehoučký. Bez nich bych to nedal. Jak furt sedíte na motorce… Byly fakt fantastický. Měl jsem asi troje a každý den jsem si je přečmách. Já byl tak čistotnej, že je to až neuvěřitelný. Když jsme se dostali k vodě a umyvadlu, vypral jsem si trenýrky a ponožky.
Takže přece jenom jste pověrčivý.
To je jediný, co jsem měl stejný. Já se toho bojím. Kdybych měl nějaký rituál nebo věc, která by mi nosila štěstí, mohl bych být na tom závislej a pak bych se ráno třeba nepomodlil nebo nevzal na sebe svoje šťastný tričko – a cítil se ztracenej. Takže to nepěstuju. Jediný, co si s sebou vozím, jsou fotky mých dětí. A když jsme byli v zemích jako Benin a Togo, kde jsme se zúčastnili i vúdú obřadů, dostali jsme amulety, které by nás měly chránit. Každý je na něco jiného. Takže je vozíme v motorkách, abychom měli na cestách štěstí.
Přivezl jste nějaký svojí manželce?
Doma máme jeden, který je „hlídačem“ celé domácnosti. Myslím, že je z Toga.
Zažili jste i obřady šamanů?
Zažili. Nahoře v muslimských zemích jich tolik není, ale když jsme se dostali do černé Afriky, jako jsou Pobřeží slonoviny, Nigérie a hlavně Ghana, Benin a Togo, byli jsme svědky úžasných věcí, tanců a rituálů. Měli jsme velké štěstí, bude to i v našem dokumentu. Tam jsou lidi pořád spojeni s duchy svých mrtvých předků a mně to přišlo hrozně hezký. Nedávno mi zemřel kamarád, tak jsem si říkal, jak je ta africká víra pro mě příjemná. Podle ní je v každé věci, kterou vezmu do ruky, takže si s ním můžu popovídat a ta moje ztráta je hned mnohem menší. Animistická víra v Africe myslí hodně na ty, co tady zůstali, a to mi přijde férový.
Mluvíte o roční cestě, ale celý rok jste na motorkách asi neseděli...
Každá etapa po Africe trvala měsíc a půl. Byly dvě, což jsou dohromady tři měsíce, ale ty motorky jsou na cestě už od loňského srpna, takže je to rok. Čekaly na nás v Gambii, teď jsou v Nigérii. Jestli to dobře dopadne, tak po Štědrém dni se tam vrátíme a někdy v půlce února bychom mohli být v Kapském Městě. Celé se to zbrzdilo koronou, jinak bychom už byli zpátky.
V čem ta třetí etapa, kterou máte před sebou, bude nejtěžší?
V tom, že budeme projíždět zeměmi, které jsou nejméně stabilní ze všech, co jsme dosud navštívili. A musíme překonat občanskou válku v Kamerunu, která se do té doby nezmění.
Tak Kamerun vynechte.
To nemůžeme. Buď se dá jet horem, kde zase… Ale já to nechci prozrazovat, aby se o mě doma nebáli. Nebo lodí přes Guinejský záliv... Ale tam je pro změnu nejvíc pirátů. Nicméně se na to připravíme. Něco budeme vědět a zbytek zjistíme od místních. Oni jsou většinou informovaní. Protože to není tak, že by všichni byli nebezpeční. Tam je nějaká bojová skupina nebo místní rebelové, kterých se většinou bojí i domorodci. A ti nám řeknou, kde jsou, kam nemáme chodit. Oni taky touží po bezpečí. Mají děti a rodiny, chtějí žít normální život. Naštěstí jsme natočili tolik materiálu… Z Iráku máme tři díly, z Afriky třináct, takže od září se bude čtyři měsíce na České televizi vysílat náš dokument Po jedné stopě do Iráku a do Afriky. A záběry z poslední etapy jsou plánovány jako přídavek na příští rok.
Našel jste zemi, do které byste bez obav vzal svoji rodinu?
Našel. A paradoxně to byly země, kterých jsem se původně obrovsky bál, třeba Libérie a Sierra Leone. Po všech těch válkách jdou hrozně nahoru. Tam když skončí konflikt, hlavní vůdce opozice se pověsí za nohy, jeho tělo se rozřízne, až z něj vypadnou vnitřnosti, a zapálí se před ním oheň. Všichni na to koukaj, takže je naprosto jasný, že žádná další válka nebude. A pak už se o ní nikdy nemluví.
Vy jste to viděl na vlastní oči?
Naštěstí ne, tohle se odehrálo pár let zpátky. A ty země dnes touží po turistech, chtějí normálně fungovat. Mají nádherné pláže, resorty, i když jsou to jenom obyčejné chýše, ale je to tam nádherný. Kdyby se člověk chtěl někam zašít a tvořit, ať už psát nebo malovat, tak tohle jsou ideální místa. Tam bych jel a vzal s sebou i rodinu.
Máte velkorysou partnerku, když vás pustí tak daleko a na tak dlouho.
To jo, zaplaťpánbůh za ni. A nejen za moji partnerku, ale za všechny ženy mužů, kteří cestují nebo mají nějaké sny a ideály. Protože půlku těch cílů si chlapi splní jenom díky tomu, že je jejich partnerky podpoří, že to dají.
Synové mají šest a tři roky, neplakali, když jste odjížděl?
Při prvním odjezdu jsem plakal spíš já. Klukům jsem pořád posílal fotky a Míša v nich moji přítomnost udržovala. Říkala jim, co dělám, kde jsem a aby mě nakreslili. Ale ono je to těžký, jak ten dokument vlastně i vyrábím, píšu scénář, tak nejsem doma, i když se vrátím. Pro mě ta cesta příjezdem nekončí.
Povozil jste už na motorce i svoji rodinu?
Kluky ne. Ti na motorce seděli, jenom když stála, ale líbilo se jim to. A s přítelkyní bych strašně rád na motorce někam vyrazil, ale je těžké dát někam děti. Když už jsou oba na chvilku ve školce, jsme rádi, že si můžeme zajít na oběd a aspoň se v klidu najíst. Nebo ten čas Míša využije k jiným věcem. Třeba doma uklidí tak, jak by to s nimi nikdy nezvládla. Abychom si spolu udělali někam výlet, na to máme strašně málo času.
