2°C
Pamatujete si na svůj úplně první koncert? Jaký byl?
Ono těch „prvních“ koncertů bylo víc a vlastně jako sólista jsem vystoupil poprvé za čokoládu, když mi bylo asi deset let, v Osvětové besedě v Bratislavě. Pak byl první koncert s kapelou Modus, nebo třeba ten s kapelou Limit. Že bych si je nějak dokonale vybavoval, to rozhodně nemůžu říct, ale podstatné pro moji sólovou kariéru bylo, že jsem začal skládat vlastní písně. Můj první sólový hit byla skladba Zažni a jsem rád, že se hraje i po těch čtyřiceti letech.
Napadlo vás na začátku kariéry, že se za čtyřicet let postavíte před desetitisícový dav fanoušků?
To mě vážně nenapadlo, vždy jsem měl před sebou horizont dvou tří let. Vážím si přízně fanoušků a těším se, že je přede mnou stále něco nového. O2 arenu už jsme si před několika lety vyzkoušeli se symfonickým orchestrem a teď 3. prosince je na řadě britská rocková kapela, která doprovázela Paula McCartneyho nebo Ringo Starra. Zahrajeme nejznámější skladby z celých čtyřiceti let, zazní i ty nejnovější z Double Alba, které se mnou tito skvělí muzikanti nahrávali v londýnských studiích Abbey Road a pro radost si připomeneme písně kapely The Beatles, které oni ovládají i pozpátku.
Mluvíte o Beatles. Ovlivnili vaši hudbu, nebo spíš to, že vaše maminka byla Britka?
Samozřejmě obojí. Nejvíc mě ale ovlivnili moji starší bratři Jason a Tony. Ti dva mě naučili první akordy. Hodně často jsme doma v kuchyni jen tak hráli. Taková normální rodinka, která má zároveň kapelu. Ale maminka mi například opisovala z nahrávek správné texty ke skladbám Beatles a já potom mohl machrovat před holkama na lavičce, kde většina kluků zpívala velké podivnosti.
Kdo vymyslel vaši přezdívku Meky?
Vznikla vlastně kvůli hokeji. Hráli jsme s klukama na dvoře hokej a zrovna bylo nějaké mistrovství, kde se to jen hemžilo Kanaďany a dost z nich mělo před jménem Mac. Kluci věděli, že máma mluví anglicky, tak jsem byl pro ně Kanaďan – Mackie (Meky). A bylo to. Už mi to zůstalo a vlastně se mi to docela líbilo. A líbí se mi to dodnes. Tehdy to v našich končinách bylo celkem exotické.
Vypadá to, že se moc nezastavíte. Umíte vůbec odpočívat?
Většinou jsem spokojený, když se pořádně vyspím, něco si přečtu a zase spím. Relaxuji taky třeba u plavání nebo poslouchání muziky. Snažím se trochu hýbat, ale upřímně řečeno, zatím se mi to nedaří pravidelně. A rád chodím se ženou na procházky.
Jak jste se svou manželkou dlouho?
Loni jsme oslavili třicáté výročí svatby, ale známe se už čtyřiatřicet let.
To není v showbyznysu úplně obvyklé. Jak vaše žena snáší vaši kariéru a fanynky?
Když jsme se vzali, už jsem nekoncertoval tak často, jako tomu bylo na začátku 80. let, a snažil jsem se z vystoupení vracet v noci domů. Ale určitě to měla těžké, hlavně když byly děti malé. To byl také důvod, proč jsme se přestěhovali do Prahy, kde se Katka narodila a má tu rodiče. Její maminka jí hodně pomáhala, takže to bylo jednodušší. Když děti vyrostly, vzala do ruky moje organizační záležitosti, ve kterých jsem tak trochu plaval, a jezdí se mnou na vystoupení. Takže si domov vlastně vozím s sebou.
Naše čtenářky určitě bude zajímat, co si myslíte o ženách…
Myslím si, že na to není žádné pravidlo nebo metr. Ženy samy asi cítí, co chtějí a v čem se chtějí realizovat. Pro některou jsou to děti a pro další zase profesní úspěch. Je na nás mužích, abychom to pochopili a snažili se jim pomáhat při obojím.
Kdybyste měl možnost získat nějakou nadpřirozenou schopnost, jaká by to byla?
Možná bych chtěl umět zastavit nebo zpomalit čas.
Celý rozhovor s Meky Žbirkou najdete v novém čísle magazínu Blesk pro ženy, které seženete na stáncích. Nebo si ho můžete objednat v tištěné či elektronické podobě ZDE >>>
