Vlastina Svátková: Chtěla bych rozumět řeči mužů

12. listopadu 2018 | 06:00

Krásná talentovaná herečka a spisovatelka. Máma tří kluků, milující manželka a statečná žena, která se v životě poprala už s lecčím. Včetně vážné nemoci, která ji přivedla až na dno.

 

Vlastina Svátková (36) je jedna z těch žen, které klamou tělem. Útlá, křehká, jemné rysy, něžný úsměv. Jenže! Ona si ve skutečnosti nenechá nic líbit, je silná a cílevědomá. A co se mi na ní líbí opravdu hodně, je její otevřenost a přímost. S takovými vlastnostmi se v životě moc často nesetkáte.

Jste matka tří synů, to je skoro pohádkové. Je život s nimi pohádka?
Ano, je to romantické. Kluci mě chrání, nedají na mne dopustit, ale když chci, aby mi pomohli, tak se jim nechce, musí mít na to náladu a chuť, no klasičtí muži. Jsou to osobnosti a laskavé bytosti, ale zároveň potřebují připravit na život, který se zdá být bezpečný a pohádkový, dokud žijí s námi doma. Snažím se eliminovat jakékoli šoky, které zažijí, až jednoho dne odejdou z domu. Učím je samostatnosti, aby se jednou dokázali sami o sebe postarat, aniž by to za ně dělala nějaká žena. Vychovat děti je vlastně taky takový projekt. Dlouhodobý a náročný.

Jaké mínění vlastně máte o mužích?
Muži jsou jiní než my ženy a častokrát nerozumíme my jim a oni nám, a je to taková krásná hra. Něco jako Člověče, nezlob se… Prostě musíme hodit za hlavu touhu porozumět něčemu, co nelze pochopit. Když neočekáváte, můžete se každý den radovat z nějakého příjemného překvapení. Neočekávám, že přijedu domů a bude tam kytka nebo nádobí v myčce, a najednou přijedu domů, dávám to špinavé nádobí do myčky a můj muž jde na zahradu kopat záhony a vyhánět kuny a všechno je vlastně v pořádku. Co bych si bez mužů počala? Já osobně jsem ten typ ženy, který nikdy nechtěl být bez chlapa, protože ví, že ho potřebuje, i když ho vlastně nakonec vůbec nepotřebuje.

Je něco, co byste žádnému chlapovi nikdy neodpustila?
Kdyby někoho týral. Kdyby ublížil dětem. Kdyby ubližoval sám sobě, jenom aby mnou manipuloval. Kdyby vyhrožoval, zastrašoval, lhal a podváděl. Sama o tom něco vím, ale už jsem dál, než jsem byla kdysi. Už bych nedoufala, že se něco změní a nebude se to opakovat. Život není tak dlouhý, abych čekala na něco, co se nikdy nestane…

Hodně lidí s vámi soucítilo ve filmech o Radovanu Krejčířovi, neběhal vám ze scénáře mráz po zádech? Mně z filmu ano a stokrát jsem si u něj řekla: proč už ho nevezme kladivem po hlavě...
Neběhal. Spíš jsem si říkala: "Jo, jasně, tohle znám, tohle jsem taky zažila, tomuto rozumím, to mám za sebou…" Prožila jsem si zajímavé vztahy, alespoň jsem mohla čerpat zkušenosti v herectví.

Jak vznikl váš problém s poruchou příjmu potravy – není vám o tom nepříjemné mluvit?
Není mi to nepříjemné, jsem to já. Vždycky jsem ráda jedla, neřešila jsem se, nevážila, nepozorovala v zrcadle. Byla jsem normální dospívající holka. V šestnácti mi můj tehdejší kluk, když jsem zrovna spořádala obrovskou pizzu, řekl, že jsem hezká holka, že mě jako má rád, ale mám velký zadek. A já se k smrti vyděsila, že mě přestane mít rád. A tak jsem ze dne na den přestala jíst všechny ty dobroty, sladkosti, slaninku a přešla do opačného extrému: diety, cvičení, vážení se. Zhubla jsem rychle, přišla vlna pochval, okouzlení, obdivu okolí a mně to přišlo normální. Asi je normální být hodně hubená, nic nežrat a každý den posilovat. V dospívajícím věku vám je jedno, že si ubližujete, důležitá je image a přijetí společností. Akceptace okolím, ne sebou samým. Potřebujete někam patřit, zapadat. Když budu vypadat průměrně a moc obyčejně, nikdo si mě nevšimne a nikdo se se mnou nebude bavit. Takhle přemýšlí křehký dětský mozek...

Bojíte se pořád ještě jídla? Nebo lépe řečeno toho, jak se najíte?
Nebojím se jídla. Jídlo miluju. Naučila jsem se vnímat své tělo, jeho signály, že už mám dost nebo že mám hlad nebo na co mám chuť, a respektuju jeho potřeby. Nenutím se do ničeho, co nechci. Když jsem unavená, jdu si lehnout. Když jsem plná energie, jdu něco dělat. Když mám chuť na čokoládu, jdu si dát čokoládu. A přitom se stravuji zdravě a nejím nic, z čeho by mi bylo těžko nebo co bych trávila dva dny. Nejím ve fast foodech, protože mi to tam nechutná, nejím těžké omáčky, protože ty nemám ráda od dětství, ale když udělá můj muž králíka s domácí omáčkou, tak tu si fakt dám...

Kdybyste měla možnost získat nějakou nadpřirozenou schopnost, jaká by to byla?
Mluvit jazykem, kterému budou muži rozumět.

Celý rozhovor s Vlastinou Svátkovou si můžete přečíst v novém čísle Blesku pro ženy!

Autor: Hana Vítková
1080p 720p 360p
DesktopMobile