2°C
Vedle natáčení spotů na záchranu života jste absolvovali i kurzy první pomoci. Dozvěděla jste se něco nového?
Asi ani ne, ale je skvělé osvěžit si znalosti. Nedávno byla jedna má kamarádka svědkem neštěstí v nákupním centru. Kousek od ní spadl z druhého patra člověk. A ona nebyla vůbec schopna reakce, napadlo ji jen se pomodlit. A zpětně se na sebe zlobila a měla pocit, že selhala. Kdyby naše videa dokázala alespoň pár lidem pomoci rozhodnout se bleskově třeba při nehodě, co mají dělat, byla bych vděčná.
Vy sama jste se někdy – kromě seriálu – ocitla v situaci, kdy byste musela zachraňovat lidský život?
Naštěstí ne. Samozřejmě jsem ošetřovala dětské popáleniny, odřeniny, vyražené zuby, ale nikoho jsem nemusela oživovat. Ale nebojím se své reakce, myslím, že bych obstála. Díky kurzům Červeného kříže a také díky tomu, že v krizových situacích přepínám do módu „terminátor“.
Máte ovšem poměrně adrenalinové koníčky. Tam by se to hodit mohlo?
Je pravda, že s dcerou lezeme po skalách a potápíme se. Možná tyhle sporty vypadají nebezpečněji než jiné. Já si ale myslím, že člověka vedou k určité sebekázni a odpovědnosti, a to jak za sebe, tak i za druhého. Tady se nemůžete někam bezhlavě vrhnout a děj se co děj.
Lezete spolu, potápíte se spolu – kdo koho k těm koníčkům přivedl?
Bylo to napůl. Na stěnu jsem ji vzala já. Bylo jí asi osm a já řekla: tak to zkus. Ráchel byla za chvíli nahoře, což je patnáct metrů, já byla pyšná. Jenže v té euforii jsem si neuvědomila, že jsem jí neřekla, že se nahoře musí pustit, sednout si do sedáku do prázdna a že ji slaním. Což je hodně obtížný psychologický moment. Tam nastala asi největší krize, ale dala to a od té doby lezeme spolu. K freedivingu jsme se dostaly spontánně a náhodou na dovolené s kamarády v Egyptě.
Modrý kód je v současné době hodně populární seriál. Váš tatínek – Ladislav Frej – hrál ovšem v tom zdaleka nejpopulárnějším, v Nemocnici na kraji města. Bavili jste se o tom někdy spolu?
Já upřímně ani nevím, jestli se táta na Modrý kód kouká. Řekla bych spíš, že spíš ne, on na ty nekonečné seriály moc není. V televizi se dívá spíš na dokumenty. Ví, že to točím, vím, že jsem mu říkala, že tam máme při natáčení poradce z řad lékařů. Ale víc jsme se o tom nebavili.
Slyšela jsem, že jste ohledně povahy lékařky, kterou hrajete, dostala poměrně volnou ruku.
To je fakt, doktorka Vlčková tam byla nejdřív spíše do počtu. Když jsem se pídila po tom, jaká vlastně je, řekli mi režiséři: jakou si ji uděláš, taková bude. Což bylo tedy velmi příjemné.
Vy jste se před pěti lety podrobila takzvané terapii tmou. Hned poté jste to popisovala jako velmi zajímavou zkušenost, která vás v životě pomohla nasměrovat – jak to hodnotíte teď s odstupem více let?
Je to pořád velkej mazec. Řada těch poznání o sobě, která v té tmě proběhla, vlastně kulminuje až teď. Bezprostředně poté jsem začala dělat poměrně razantní změny. Přišla jsem například o hodně přátel, nikoliv v tom smyslu, že bychom se třeba pohádali, ale spíš jsem zjistila, že si nějak navzájem nemáme co dát.
Ale spousta dalších věcí mi dochází až teď a na pointu čekám pořád. Možná bude pointou i to, že si ke svým kulatým narozeninám nadělím další pobyt. Tentokrát na 14 dní a už jsem objednaná, protože tyto terapie jsou zabrány hodně dopředu.
Zažila jste během té doby i nějakou deziluzi?
Mockrát. Člověk ale nemůže čekat, že půjde do tmy, tam se mu rozsvítí a všechno se vyřeší. Těžko se o tom mluví, protože spousta těch věcí, které se tam staly, je nepublikovatelná. Ale mně se tam povedlo trochu víc porozumět sama sobě a svému směřování. Ale řešit to musíte vy sami a někdy jsou to těžká rozhodnutí.
Do té doby jsem tak nějak žila podle toho, jak se ode mne očekávalo, že budu žít. Nebo to možná ani nikdo neočekával a i to byla má iluze. Ale svou vnitřní svobodu jsem našla až po tomhle pobytu.
Možná jste to měla o to těžší, že jste se dala na stejné povolání jako vaši rodiče. Tam se asi srovnávání nebo nějakému očekávání ze strany druhých lze těžko vyhnout...
Všechny herecké děti mi potvrdí, že je to těžké. Neustále vám někdo říká, jak by to zahráli rodiče, jiní zase za vším vidí protekci. Bylo období, kdy jsem se tím prokousávala těžko. A je to svým způsobem těžké dosud. Někdy třeba úplně žasnu, co jsou lidé schopni vymyslet třeba v komentářích na internetu. Jak na to jdou přes mé rodiče a snaží se mě co nejvíc zranit. Ale teď už se od toho umím oprostit. Je mi těch lidí líto, musí to bolet, žít v takové nenávisti.
Vy jste opravdu tak statečná, že si čtete komentáře pod svými rozhovory?
Programově je nečtu, spíš mě na ně občas někdo upozorní. Čtu je ale třeba pod zpravodajstvím. Vždycky mě zajímala sociologie a je mi pořád tak trochu líto, že jsem ji nevystudovala. Tak alespoň takhle amatérsky sleduji nálady ve společnosti a ten „vox populi“. A musím říct, že některé asociace lidí mne naprosto fascinují a říkám si, co strašného se jim muselo stát, že v sobě mají tolik strachu a zloby. Ale v jádru věřím, že lidé jsou v zásadě dobří, a učím to tak i svou dceru.
Vychováváte ji stejně, jako rodiče vychovávali vás?
Maminka na nás byla mnohem přísnější. Z tatínka jsme měli všichni vítr, ale ten doma moc nebyl a nechával to na mámě. Asi byli i přísnější rodiče, ale já měla z mámy velký respekt. Určitě jsem s ní mnohem méně diskutovala, než se mnou diskutuje moje dcera. Já si ale myslím, že je to dobře. Samozřejmě ne vždy mám nervy dalajlámy a půl hodiny čas na diskusi, takže řeknu: Vysvětlím ti to později, teď to prostě udělej.
Co vám dělá radost každý den?
Je to určitě moje dcera. Pak přátelé. A pak to vědomí, že mohu dělat práci, kterou mám ráda, na každé představení se těším. Samozřejmě že se setkávám s různými nepříjemnostmi, sviňárnami, ale alespoň si pak o to víc člověk může vážit toho dobrého a jít si za tím. Nepatřím k těm, kteří sedí doma a hledají chyby na ostatních nebo žijí v permanentní nenávisti. A mimochodem to je něco, co vidím v poslední době ve společnosti čím dál tím častěji a co mi hodně bere energii.
Ale já věřím, že je to dočasné. Že až doroste generace našich dětí, které snad vychováváme víc ve vzájemné přejícnosti, úctě a respektu, bude líp. A když vidím dceru a její kamarády, tak jsem optimistická.
