Druhé těhotenství vám nesmírně sluší. Jak ho prožíváte – je jiné než to první?
Prožívám ho hezky a jsem za to velmi vděčná. Je nějak rychlejší než to první, není čas se soustředit, je tu mnohem víc věcí, které je třeba udělat, a tak mi to rychle utíká, ale hezky!
Jak prožíváte Vánoce?
Před několika lety jsem učinila rozhodnutí, že se vracím k podstatě Vánoc tak, jak já ji vnímám, a rozhodla jsem se odříznout od podoby Vánoc, která je nám nabízena neustále zvenčí, a jsem hrozně ráda, že jsem to udělala. Udělali jsme dohodu i jako rodina, že chceme skutečně prožít Vánoce pokojně, láskyplně, a tím pádem se nezúčastníme všeobecného obžerství a nákupních horeček. Tím pádem jsem úplně spokojená.
Dneska nám tu Česká televize představila svůj jarní program. Na co se těšíte?
Musím se přiznat, že nejsem tak vášnivý divák televize, takže to je docela těžká otázka. Vzhledem k tomu, že mám velmi úzce přátelský vztah k Dejvickému divadlu a byla jsem u vzniku divadelní inscenace Dabing Street v režii Petra Zelenky, tak se dost těším na stejnojmenný seriál a samozřejmě také na film Dukla 61, který jsme točili s Davidem Ondříčkem, byla to naše první spolupráce. Byl to pro mě také po delší době zásadnější projekt a jsem zvědavá, co z něj vzejde!
Co bylo na celém natáčení filmu Dukla 61 nejzajímavější?
Pro mě bylo zajímavé, jaký typ role mi David nabídl. Já jsem ještě takovouhle ženskou nikdy nehrála. Je to havířská manželka, které v té době bylo pětatřicet, jako je mně, ale myslím si, že v roce šedesát jedna pětatřicetiletá matka čtyř dětí a manželka havíře v Havířově, to bylo trochu něco jiného než my, kteří máme lehárko a čas na odpočinek. Takže to je skutečně taková velmi sporá žena, která je dlouhodobě zvyklá pohybovat se v šetřivém režimu. Další věcí, která mě na té roli lákala – a na druhou stranu jsem z ní měla trochu staženo – bylo to, že jsem měla mluvit s ostravským přízvukem. Pro mě je vždycky zajímavé, když musím zdolat takovéhle výzvy.
Podívejte se na ukázku filmů, které bude Česká televize v novém roce vysílat každou neděli:
Jak jste zvládla tuhle proměnu?
Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s maminkou Roberta Mikluše – herce, který ve filmu hraje jednoho z horníků – Zdenou Miklušovou, což bylo zcela zásadní setkání. Zdena je totiž havířská manželka, její muž skutečně pracoval v Dole Dukla, i když později, než se ta tragédie stala. Je to rodilá Ostravačka, mluví s ostravským přízvukem, a tak si mě vzala do práce. Musím říct, že jsem z tohohle rychlokurzu odešla jiná, než jsem do něj přicházela. Pro mě to byla z hereckého hlediska strašně zajímavá a radostná práce, protože jsem se musela dostat daleko od toho, jak jsem zvyklá projevovat se a přemýšlet.
Část filmu se natáčí přímo v dolech, David Ondříček má prý strach ze stísněných prostor. Jak to doma řešil?
Myslím si, že jeho klaustrofobie byla nafouknutější, než ve skutečnosti je. Předpokládám, že kdyby měl skutečnou diagnózu, tak by toho vůbec nebyl schopen. Jako pozorovatel mohu říct, že to nakonec absolvoval dost dobře a někde v polovině natáčecích dní, které se odehrávaly v dolech, přišel domů a přiznal se, že ho to dokonce začalo lákat. Myslím, že něco podobného se dělo i horníkům ve skutečném životě, protože tam funguje jistý faktor blízkosti nebezpečí života, což obzvlášť v mužském světě působí děsivě a zároveň přitažlivě. Důl si člověka namotává, až ho vtáhne. Je to specifický svět a myslím si, že David, byť o sobě prohlašoval, že je klaustrofobik, mu také propadl.
Vy jste si byla vyzkoušet, jak na vás působí prostředí v dole?
Ne, já jsem zůstala na povrchu.