Kdybyste si měla představit místo, kde jste úplně beze stresu, kde by to bylo?
Ve spánku.
Toho se vám teď asi moc nedostává, že?
Nemám. Může za to trochu můj čtyřměsíční syn.
Jak je možné, že máte takovouhle postavu jen čtyři měsíce po porodu a po třetím dítěti?
Přestěhovali jsme se do nového domu a máme v něm tři patra, pořád běhám nahoru a dolů, potom kojení a tři děti, to je opravdu zápřah.
Stíháte cvičit jógu?
Nestíhám vůbec nic, ani běhání, ani jógu. Jednou byl za mnou trenér, ale musela jsem mu říct, že na to nemám čas a ani energii. Diety nedržím, protože kojím, prostě to jde samo.
Když jste zjistila, že to bude zase kluk, nebylo vám to líto, nechtěla jste holčičku?
Můj muž chtěl holčičku, takže mě tak navnadil, že to bude určitě holka. Když se potom ukázalo, že to bude kluk, tak jsem asi tak minutu brečela, ale kvůli manželovi, protože mě vystresoval, ale potom jsem si řekla, že je to dobře. Kluky znám, mám je už vyzkoušené a vím, jak na ně. Kluci jsou dost jiní než holčičky, ale můj muž by chtěl holčičku pořád!
Takže bude ještě jedno?
Nevím!
Jak se v té mužské přesilovce cítíte?
Moc dobře. Občas mě sice neposlouchají, ale jako jediná žena si můžu dovolit své ženské manýry, oni mě poslouchají, kroutí při tom očima, snaží se mi pomáhat, nosí mi tašky a obrazně řečeno mě na rukou nosí, protože jinak mě ještě neunesou.
Prázdniny musely být asi zápřah, to jste si oddechla s nástupem školy, ne?
Upřímně – nebyl to takový zápřah jako škola. Kluci přestoupili do nové školy. Ten starší tedy přestoupil do páté třídy, mladší šel teprve do první a mít dva školáky není jednoduché. Maminky tají, jaké je to s prvňáčky. Musí se jim vysvětlit, co se smí a nesmí a jak se chovat, všechno nakoupit. Ten náš je takový létající Beran, takže je to trochu náročné.
Těšili se kluci do školy?
Ten malý se do první třídy těšil moc a těší se pořád, každý den, což je zvláštní, protože jeho brácha, ten se netěší vůbec. Nenávidí školu a každé ráno nadává. Oba jsou všeobecně dost protichůdné povahy.
Stíháte kromě mateřství ještě něco jiného, nebo jste doma?
Doma nejsem, ale snažím se to vymyslet tak, abych nemusela dělat kompromisy. Nechci ho dávat chůvě nebo manželovi, i když on udělal takový vstřícný krok v tom, že je doma a moc mi pomáhá. Sice už mě straší, že půjde do práce, ale já jsem si na to hrozně zvykla. Jak jsme se přestěhovali, tak staví nábytek, maluje, vrtá a moc mu to jde a mně se to líbí. Do práce ale bude muset a já taky, protože máme hypotéku a ta se sama nezaplatí, takže to bude nevyhnutelné, ale snažím se to ještě trochu korigovat.