2°C
Jeho tvář si mnozí spojují především se seriálem Ordinace v růžové zahradě, u doktora Všetečky však jeho kariéra nekončí. Za sebou má role v Městských divadlech pražských, Divadle Na Jezerce nebo Divadle Palace. Televizní diváci ho znají mimo jiné ze seriálů Ententýky či Doktoři z Počátků, zahrál si také ve filmech Snowboarďáci nebo Ro(c)k podvraťáků. Martin Písařík se dlouhodobě věnuje dabingu, hře na kytaru a aktuálně také intenzivnímu pilování pěveckého projevu – v brzké době ho totiž čekají hned dvě muzikálové premiéry.
Působíte až překvapivě sebekriticky, jen jestli to není nějaká póza...
Ne, já jsem sám sobě největším kritikem. Často mě třeba někdo pochválí, já ale stejně vím, že jsem to mohl udělat jinak a lépe. Mám prostě takový vnitřní barometr, který přesně určuje moje slabá místa.
Takový jste odmalička, nebo to přišlo až postupem času?
Je to asi dáno tím, že jsem se nenarodil s nějakým extrémním darem. Pomalu jsem objevoval svoje schopnosti, pečlivě je rozvíjel a postupně přidával jednu ke druhé. A tím, jak se to celé skládalo dohromady celkem pozvolna, jsem měl možnost tomu vývoji neustále přihlížet a hodnotit ho. Možná právě díky tomu jsem se naučil mít na sebe přísný metr, protože jen ten mě nutí k tomu, nezabalit to a neustále na sobě makat.
Nějaký vstupní kapitál v podobě talentu jste určitě mít musel, jinak byste se v téhle profesi dlouho neohřál...
Já jsem měl hlavně drzost. Ta mě k tomu všemu přivedla, když se nad tím tak zamyslím, nikdy jsem nesnil o nějakém konkrétním povolání nebo životní roli. Ke mně ty věci vždycky přicházely samy a já jsem se snažil k nim přistupovat svědomitě, vykřesat z nich maximum. Teď, když už jsem trochu starší, už to takovýmhle samospádem bohužel nefunguje, naopak zjišťuji, že bych těm věcem možná měl začít chodit víc naproti, mít třeba trochu ostřejší lokty. Jenže v takových chvílích se ve mně vždycky ozve má skautská duše…
To myslíte vážně?
Úplně vážně, já jsem od svých devíti až do osmnácti let chodil přímo k Foglarovi. Právě odsud jsem si odnesl víru v to, že když si chlapi dají navzájem slovo, tak to platí. Bohužel jsem kvůli tomuhle přesvědčení přišel o hodně peněz, protože jsem si naivně myslel, že mi je každý rád a poctivě vrátí... Skautská zkušenost určitě posílila i můj vztah k přírodě. Dřív jsem nejradši trávil volný čas na chatě, to se ale s narozením syna změnilo. S malým dítětem už vám absence vody a elektřiny tak romantická nepřijde.
Jak se vůbec vyrovnáváte s rolí otce? Vaše mediální výstupy na tohle téma mi často přišly takové zvláštně odtažité a trochu namachrované. Do jaké míry byly překroucené?
Jen jsem se snažil poukázat na to, že mě otcovství nijak dramaticky nezměnilo, pokud opominu pocit větší zodpovědnosti. Určitě ale platí, že bych nechtěl, abychom se s partnerkou vžili jen do rodičovské role a zapomněli na všechno kolem. Proto jsem hrozně rád, že se moje přítelkyně úplně nezbláznila a nezačala veškerou svou pozornost soustředit jen na našeho syna, a to i přes všechny průsery, které jsem udělal (v médiích se často probírala Martinova slabost pro opačné pohlaví, pozn. redakce). Takže jakkoliv jsem v médiích možná působil laxně, realita je samozřejmě někde jinde... Tohle „nepochopení“ některých mých reakcí je koneckonců problém, na který narážím docela často. Já si totiž v běžném životě na vzletné fráze rozhodně nepotrpím, mně stačí říkat je na jevišti. Tím už se pro mě jejich význam tak nějak obrousil a necítím v nich tu správnou sílu. Ty nejdůležitější a nejcennější momenty se u mě odehrávají spíše beze slov. Moje partnerka to naštěstí ví a umí s tím pracovat.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.
