3°C
Lenka Dusilová je jedinečný muzikantský a zpěvácký originál. A svá je i v osobním kontaktu. „Neumím dělat rozhovory! To je hrozný, jak se stydím,“ varovala. Samozřejmě že přeháněla.
V lednu jste cestovala se Spitfire Company a s představením One Step Before the Fall, které už několik let uvádíte s tanečnicí Markétou Vacovskou. S jakým ohlasem jste se v Evropě setkaly?
Fungovalo to, myslím, velice dobře. Spitfire Company se nejen s tímto představením podařilo dostat na přední evropské scény a pro mě je příjemné se podívat na zajímavá místa. Hrály jsme třeba na festivalu Rencontres de la Forme Courte v Bordeaux, kam není úplně snadné se dostat.
To představení absolvuje Markéta Vacovská v boxerském ringu, vy její tanec mimo ring doplňujete hudbou a hlasem. Jak se jako muzikantka zvyklá být středem pozornosti cítíte v roli ženy v pozadí?
Nikdy nebylo mojí nejsilnější ambicí stát v čele, být frontmanka. Mně docela vyhovuje pozice – jak já říkám – ženy za pultem, kdy mám před sebou a pod nohama různé krabičky a kolem sebe tu svou bublinku, ze které vychází zvuk a odvíjí se nějaký hudební svět. To mě dost baví a přenáším ten princip taky do svých sólových koncertů. Hraju písničky, ale implementuju do nich svoje specifické hudební krajiny. Moje emoce se nevejdou do tvaru písničky, musím mít plochu, která není omezena slovem a obvyklou aranží. Na vystoupeních s Markétou mě baví ji sledovat, být na ni napojená, poznat, jak se asi cítí. Jsme takové propojené nádoby.
S Beatou Hlavenkovou jste loni dělala na hudbě k audioknize pro děti Pišlické příběhy. Už jste něco z toho 2CD pustila doma svému synovi?
Bohužel jsem jedno z cédéček nechala někde v autě, takže si zatím doma hrajeme jen půlku. Ale to je hezký projekt. Beata je prostě borec!
Co s vámi mateřství udělalo? Promítá se nějak do vaší tvorby a uměleckých aktivit?
Já si toho nejsem úplně vědoma. Je ale fakt, že člověk pracuje jinak s energií. Dítě potřebuje, aby se mu věnovalo hodně pozornosti, takže jako matka musím dobře plánovat a hlavně nemarnit čas. Když už se dostanu k tomu, abych se na tři čtyři hodiny mohla někam zavřít s kytarou a krabičkami, tak musím udělat mnohem víc práce než dřív, kdy člověk trávil spoustu času "kafíčkama" a klábosením. Taky už není tolik času na pochybnosti, kdy si říkáte, jestli hudba, co z vás vychází, je dobrá nebo ne. Na pochyby už nemáte kdy – a říkat si, jak jsem to podělala, to můžu až potom.
Z rozhovorů s vámi by člověk usoudil, že váš život je hudba – a hudba je váš život. Odpočíváte někdy?
To je teda zajímavá otázka. Někdy si připadám jako takový robot. Měla bych se naučit relaxovat, najít si nějaký ventil. Je fakt, že v poslední době jsem buď s rodinou, nebo někde na cestách. V nejbližších týdnech ale žádné velké cesty neplánuju, budu hrát vlastně jenom v Čechách, za což jsem docela ráda.
Celý rozhovor a další zajímavé texty najdete v novém čísle časopisu OK! Magazine, které je právě na stáncích.
