Od čtrnácti let jste byl pro mě synonymem romantické lásky vy a vaše „každý mi tě, lásko, závidí“ nebo „z beden od rajčat ti stvořím dva noční stolky“… Co pro vás osobně znamená láska?

Má spoustu rovin. Láska na první pohled, kdy se člověk bláznivě zamiluje. Pak máte věčnou lásku, kdy se potkají spřízněné duše, což mám já s manželkou, i proto jsme spolu neuvěřitelných jednatřicet let. Nebo třeba láska rodičovská. A každá má něco do sebe, ale musí se s ní umět pracovat, protože je to zároveň zlá čarodějka, která může člověku pěkně zamotat život.

Jak ho zamotala vám? 

Já měl štěstí. Věřím tomu, že se duše přitahují, a se svou ženou to vnímám osudově. Potkali jsme se v restauraci, kam jsme chodili na obědy. Ona tehdy hrála závodně tenis, ale ani jeden jsme nevěděli, co ten druhý dělá. Když se mě ptala, co že to vlastně dělám, myslel jsem, že si dělá srandu, protože v té době už jsem byl docela známý zpěvák. Jenže ona cestovala po světě a opravdu o mně nikdy neslyšela. Seznámili jsme se v červnu, kdy právě odlétala do Brazílie. V červenci se vrátila a od té doby jsme spolu.

Co vás na ní uchvátilo? 

Plus bylo i to, že není moje fanynka, ale hlavně mi imponovalo, že je sama osobnost, která něco dokázala. Nebyla žádná pipka, která šla za hvězdou, ale nádherná osobnost. 

Co vás na ní fascinuje dodnes?

Je tolerantní a chápe mě. Ono žít s umělcem není žádná legrace. Jsme bohémové, některé věci jsou nám jedno, pořád jsme pryč… A tomu Marcela vždycky rozuměla a uměla se přizpůsobit. 

Působíte naprosto idylicky. Měli jste i krize? 

Snad každý si projde manželskými krizemi. Říká se, že se objevují zhruba jednou za sedm let, a opravdu to tak vychází. My měli dvě nebo tři období, kdy všechno úplně neklapalo, jak mělo, ale tím si člověk musí projít a pak se musí dokázat domluvit a vztah zase nastartovat. 

Jenže v téhle fázi se spousta lidí rozvádí a rozchází… 

Prostě buď přijde něco, co vás znova nakopne, a vy vztah přehodnotíte, nebo ne. My měli to štěstí, že jsme si vždycky řekli: „Přece kolem sebe nebudeme chodit jako cizí lidi a jen si ráno říkat ahoj.“ A začali jsme se znovu snažit. Po letech prostě přichází letargie a stereotyp a objeví se moment, kdy je prázdno z obou stran. Pak si musíte říct, jak žít dál, a znovu se začít jeden druhému věnovat. 

Nikdy jste si neřekl, že by bylo lepší jít od sebe? 

Ne, opravdu nikdy. Vždycky jsme to brali jen jako krizi. 

Celý rozhovor a mnohem více najdete v novém čísle tištěného časopisu Blesk pro ženy.