4°C
Jste už dvojnásobnou babičkou. Máte při té spoustě práce čas si vnoučátka užít?
Víte, když jsem měla malé děti já, tak moje máma, která byla výtvarnice, moc nehlídala, protože měla svou práci. Tehdy jsem z toho byla trochu smutná a platila jsem si paní na hlídání. A historie se opakuje... Hlídací babička nejsem. Ale když jsme na chalupě, tak si mě moje dvouletá vnučka užívá intenzivně. A to druhé miminko je ještě malinké.
Je jasné, že nechcete opouštět práci, která vás baví.
Proč také? Je kuriózní, že muže by se nikdo neptal, jestli neskončí s prací a nebude hlídat vnoučátka. Musíme proti těmto stereotypům trošku bojovat.
To máte pravdu. Co vás z hlediska genderových stereotypů rozčiluje nejvíc?
Představa, že domácnost a děti jsou výhradní starostí ženy a svět práce je doménou mužů.
A jak jste to tedy zvládala s dětmi bez hlídání vy?
Práci jsem si plánovala tak, abych nebyla pořád pryč. Hlídání nebylo zadarmo, takže jsem se snažila. A léto jsem si většinou vyčlenila jen pro ně, abychom spolu mohli všichni být někde venku. Nějak jsme to zkrátka zvládali.
S dětmi teď spolupracujete na svých filmech. Měla jste jako máma někdy tendence jim radit, jak tu práci dělat?
Rady jsou většinou kontraproduktivní. Když mně něco rodiče radili, dělala jsem obvykle opak.
Míváte při práci s dětmi někdy neshody?
Ani ne. To spíš muž je rozčilený, když se při obědě bavíme o práci. Napomíná nás, abychom to probrali jindy a netahali pracovní záležitosti ke stolu.
Výroba časosběrného dokumentu vyžaduje obrovskou trpělivost. Jste tak trpělivá i v reálném životě?
Ani ne. Oč jsem trpělivější jako dokumentaristka, o to méně jsem trpělivá třeba jako zahradnice. Když si jen představím, že bych měla něco zasadit a čekat, jestli mi to vyroste, je to pro mě hrozné. Raději pak nezasadím nic.
Stále pracujete s lidmi. Stává se vám někdy, že jste jimi přehlcená a potřebujete si odpočinout?
Docela ano. Pak vyrazím na chalupu sama se psem. Je se mnou, dělá mi společnost, ale nemluví… Člověk si v klidu urovná myšlenky. Říkám, že jsem daleko od hlučícího davu.
Co vlastně ráda děláte, když máte volno?
Hrozně ráda už od dětství čtu. Taky hodně sleduji, co dělají kolegové. Do kina chodím nejvíc na dokumenty, ale jako členka České filmové akademie každoročně sleduji i hranou českou filmovou produkci.
A jak vidíte český film?
Trpí podfinancováním, proto se dělají levné filmy. Netočí se moc historické a produkčně složitější projekty. Ale každý rok se najde něco zajímavého, za čím je vidět velké úsilí. Osobně mám pocit, že zajímavější věci se v poslední době dějí v oblasti dokumentu. Ale možná jsem trošku zaujatá.
Váš nejnovější snímek Mallory je po Katce dalším příběhem ženy, která si prošla závislostí na drogách…
Mallory má ale na rozdíl od Katky sílu se sebou něco dělat. Když otěhotněla, rozhodla se, že s drogami přestane. Jejímu synovi je už čtrnáct a ona se drží… Ten film není ani tak o drogách, ale hlavně o boji sama se sebou, o možnosti změny.
Jak to s vámi hýbe uvnitř, když se setkáváte s tolika pohnutými osudy?
To, co dělám, dělám dlouho a dobrovolně. Pak se s tím prostě musím nějak vyrovnat. Ale není to tak, že bych nějaké vyhrocené situace zaznamenávala každý den.
Máte se všemi lidmi, s nimiž jste točila, přátelské vazby?
Během života průběžně nabíráte přátele a tohle je svým způsobem podobné. Mí filmoví hrdinové se stávají součástí mého života. A asi je to tak i naopak, že já se stávám součástí jejich životů.
A vídáte se třeba s Reném a s Katkou?
S Reném docela intenzivně. Je na svobodě, má přítelkyni a teď žije spořádaným životem. Snad se to s ním obrací k lepšímu, pořád točíme jeho další osudy. U Katky je to horší. Tam ke změně nedošlo, a i když jsem chtěla navázat a zkoušela to, momentálně v jejím dalším sledování nepokračuji.
Celý rozhovor a mnohem více si můžete přečíst v novém čísle tištěného Blesku pro ženy:
