4°C
Nedávno jste se nechala slyšet, že se budete vdávat, a pak hned, že chlapa do domu už nechcete. Co si z toho vybrat?
Já už bych se vdávat nemusela, ale ti chlapi, kteří mi vstupují do života, mají pořád strach, že jim zdrhnu, a je to to první, co vyžadují. Jenomže mně není dobře, když jsem na řetězu. Když miluju, jsem nejvěrnějším člověkem a umřela bych pro druhého, ale potřebuju pocit volnosti. Přesto si dokážu představit, že bych se ještě jednou vdala. Udělala bych to z lásky k tomu muži, aby měl větší pocit klidu.
Oni se vážně bojí, že jim utečete?
Ano, je to pořád totéž. Nejdřív se ve mně zhlédnou, potom mě chtějí krotit a srovnat a časem zjistí, že se jim to daří méně, než předpokládali, nebo začnou mít strach, že jim uteču. Myslí si, že jsem tak emotivní, že jednoho dne, nejspíš odpoledne po cestě z práce s nákupem v ruce, někoho potkám a domů už nepřijdu.
No, emotivní jste, to je pravda…
Nedávno jsem viděla s kamarádkami film Bílá Masajka a holky, že to není možný, že je to přehnaný, ale já se v tom příběhu úplně viděla. Kdyby se mi sevřelo srdce a zahořelo, klidně bych seděla na hlíně v chýši někde na konci světa. Takže já vím, čeho se ti chlapi děsí, a proto si od rozvodu držím známosti od těla. S Joníkem nám to vydrželo tak dlouho jenom proto, že jsme oba rozumní a že se mezi nás nikdo nepletl. Celé dva roky o nás média nevěděla.
Předpokládám, že se vám srdce nesevře jenom z toho, že má chlap dva metry, pěkný zadek a široká ramena…
Samozřejmě se mi líbí, když má kluk dva metry a hezkej zadek, ale rozhodně se mi z toho nesevře srdce. To se mi možná zpotí nos a rozšíří nozdry a za deset minut to přejde. Ale taky nechci být s někým, kdo by si myslel, že mi to srdce rozbuší jenom proto, že se o mě materiálně postará. To je vězení. Co budu dělat s bohatým chlapem, který mě bude i milovat, ale já se na něj nebudu domů těšit? Takhle bych nemohla žít ani vteřinu.
A opačně? Kdyby byl bez prostředků?
To je mi úplně jedno. Několik takových vztahů jsem už měla a bylo mi krásně. Věděla jsem, že to není nafurt, a taky jsem těm lidem nelhala. Předpřipravila jsem je na to, že jednou přijde problém. Protože já vím, že přijde. Chlap si začne dělat nároky, mít strach, že mu zdrhnu, začne prudit a ztrácet svůj glanc, protože se mu bortí půda pod nohama, a ten krásný bezproblémový vztah se rozpadne.
Vzpomínám si, že jste v jednom rozhovoru řekla, že pokud mají lidé šanci zachránit vztah, tak by o něj měli bojovat. Bylo to po vašem rozvodu.
Tím jsem chtěla říct, že žádnou nepříjemnost ve vztahu nejde ignorovat. Ani pod záminkou, že nebudu vyvolávat problémy, budu nad věcí, noblesní, přejdu to… Ne, nic nejde jen tak přejít. Musí se to vyřvat, vykřičet. Vidím kolem sebe spoustu prima dvojic, které mají neuvěřitelné trable, ale nejsou schopní si sednout, říct si tu nepříjemnost nahlas a pak ji spolu řešit. Jasně, kdo rád řeší věci, které jsou bolavé? Jenomže ono to nejde přecházet mlčením, protože vás to stejně jednou dožene. Když ne v tomhle vztahu, tak v tom dalším. Proto jsem po rozvodu ke všem tak strašně upřímná – a vyplácí se mi to.
Před rozvodem jste taková nebyla?
Já byla typ člověka, který když měl problém, tak se uzavřel do sebe. Trvalo roky, než jsem se někomu svěřila. A konfrontace s tím, kterého se problém týkal, pro mě byla úplně nemyslitelná. Ale učím se. Už žádné vnitřní trápení, protože lidi si toho kostlivce ve skříni ještě zvětší – a najednou je z něj megamonstrum. A po letech zjistíte, že jste se trápili úplně zbytečně, jenom ze vzájemného nepochopení.
Můžete si takovou upřímnost dovolit i ve své branži, mezi kolegy?
Jak Činoherní klub, tak divadelní spolek Háta jsou jako moje rodina. Mám tam své nejbližší přátele, a když je mezi námi něco bolavého, tak to řešíme okamžitě.
Vaší největší životní kamarádkou je stylistka Zuzana Straková. Máte velké kamarády i mezi muži?
Martin Zounar a Zbyšek Pantůček. Znají mě od školních let, chodili jsme do stejné třídy, seděli v jedné lavici. Ti mě mají úplně přečtenou. Stačí jim jeden pohled, aby poznali, že je zle. Vím, že kdyby bylo nejhůř, můžu se na ně obrátit s čímkoliv. Je to přátelství až za hrob. Jakékoliv trápení se snáší líp, když víte, že máte opravdové přátele.
Vy přitom vypadáte, že se ničím netrápíte. Asi ten smutek nestavíte na odiv.
Když je mi zle, chci být sama doma v bezpečí. Vidět Márinku, že si hraje a je spokojená, vidět, že pes je ve svém pelechu, a mít kolem sebe ticho. Sama si to pak všechno v sobě srovnám.
Nebyla jste někdy na dně z toho, že nemáte práci, nebo nebála jste se, že ji jednou mít nebudete?
Klepu na dřevo, ale nikdy se mi to nestalo, a když už to vypadalo zle, tak ze dne na den se něco změnilo. Ale já ani tolik nelpím na své práci. Pro mě budou vždycky alfou i omegou láska a přátelé. Když jsem byla u kartářky, říkala mi: „Vy se neptáte na peníze a na práci – zajímá vás to?“ A já: „Ne.“ A o tom to je. Když člověk něco úporně chce, tak se mu to vzdaluje. Dělám svou práci na plné pecky, s nejlepším svědomím, ale kdybych nebyla herečka, nezblázním se. Budu jezdit taxíkem nebo si otevřu cukrárnu.
Celý rozhovor a ještě mnohem víc si můžete přečíst v novém čísle tištěného Blesku pro ženy:
