2°C
Hodně se mluví o té vaší úžasné dietě...
Není úžasné, že jsem zhubl, spíše je špatné to, že jsem se vůbec dostal na váhu, kterou jsem měl kolem Vánoc. Vánocemi to nebylo, šlo o to, že jsem se zranil, bolela mě achilovka, nemohl jsem sportovat, ale stravovací návyky mi zůstaly, takže jsem přibral hodně. Vážil jsem asi sto deset kilo. Čtvrtého ledna jsem si řekl dost. Už i na kameře, která všeobecně přidává, bylo vidět, že to není dobré.
A teď recept, aby se ženy mohly inspirovat.
Vysadil jsem lepek. Nejedl jsem pečivo, sladkosti v žádném případě. Knedlíky, všechno, co se týká mouky, jsem vysadil. A taky alkohol. Trvalo to asi měsíc, objevil jsem díky tomu spoustu super věcí, jako je třeba zelenina.
Předtím jste ji neznal?
Znal, ale ne tak dopodrobna. Pomohla mi partnerka, vařili jsme si velmi pestře, hledali jsme recepty. Zařadil jsem luštěniny, libové maso na všechny možné způsoby. Osmnáct kilo šlo rychle dolů. Zaplať pánbůh jsem se vrátil na výchozí váhu. Bylo mi řečeno, že jsem v sobě držel tím, jak jsem žil nezdravě, hodně vody, že člověk, když žije nezdravě, má v sobě sedm osm kilo zbytečné vody. Takže drtivou většinu nadváhy tvořila voda. Přibral jsem během půlroku, nebylo to nic dlouhodobého, byl to naštěstí ještě zvratný proces. Každému, kdo hubne, doporučuji zbavit se pečiva a alkoholu – a půjde to.
Říká se, že daleko snazší je zhubnout než si potom váhu udržet.
Tady je důležité, že jsem se uzdravil a začal jsem zase hodně sportovat. Teď už jsem na normálním režimu, ale jdu cestou takzvaného odměňování. Rád si dám svíčkovou s pěti knedlíky, jenže jen jednou za týden, to může člověk zhřešit. Jednou týdně můžete sníst úplně cokoli.
I vaše oblíbené nudle s mákem?
Ty nebyly dlouho. Odměním se. Dala jste mi dobrý tip. Příští týden se odměním nudlemi s mákem a gulášovou polévkou.
Stále je vám popularita příjemná, nebo už jí začínáte mít dost?
Profesně je moderování hlavního zpravodajství krok nahoru. Mám tu práci moc rád, nerad bych, aby to vyznělo hloupě, ale jsem na ni i pyšný. Moje – v uvozovkách – popularita je ve stadiu, kdy mi nevadí, spíše mi lichotí a často mě potěší. Úsměvná je historka, kdy jsem přišel do své oblíbené plovárny v Podolí. Paní, která dává klíče od skříněk, mi říká: „Tak vám držím palce, ať dneska ten Hradec porazíte.“ Říkám: „Hradec?“ A ona: „Vy nehrajete vodní pólo?“ Měla mě za kapitána pražských vodních pólistů.
Dost dobrá historka. Ještě nějaká by nebyla?
Letos, když byla vedra, trošku jsem se jich bál. Když na nás ve studiu svítí, je velké horko. Teď je to ještě v pohodě, ale loni jsem párkrát hlásil zprávy a měl jsem nožičky v lavoru se studenou vodou, protože ve studiu na světlech je někdy až pětačtyřicet stupňů. V saku, utáhnuté kravatě a v košili to není úplně dobré. Hlásil jsem s lavorem pod pultem. Spousta lidí neví, že někdy má člověk třeba i trenýrky.
A teď k civilizovanějšímu odívání. Snášíte obleky, nebo v nich trpíte?
Nosíme elegantní módu, jsem její fanoušek. Líbí se mi to, co mívám na sobě. Obleky mi nevadí. Ale vlastně mám rád všechno. Měl jsem rád i ty úbory za minulého režimu: červené trenýrky, bílé tílko.
Jak se vyvíjí situace okolo vaší životní lásky Terezky? Když jsme spolu mluvili naposled, promovala.
A teď nás čeká druhá promoce, protože už jsme inženýři, promovaní inženýři. Předtím byla bakalář. Příští týden zavolám do vůbec prvního rádia, kde jsem působil, do rádia Čas, a nechám Terezce zahrát píseň Promovaní inženýři.
Bude z ní vědecká pracovnice, jak jste avizoval?
Nakonec ne. Přemlouvali ji, aby šla ještě na doktorandské studium, aby zůstala. Chtěli si ji tam nechat, je pečlivá vědkyně, ale nakonec jsme se doma dohodli, že půjde do práce. Ona je znamenitý chemik, její diplomová práce patřila k nejlepším v ročníku. Jsem na ni ještě pyšnější než na Televizní noviny.
Pochválíte ji i za něco jiného než jen za to, že je znamenitý chemik?
Je velmi pořádná, dokáže vytvořit kouzlo a teplo domova. Člověk se tam necítí jako slon v porcelánu, cítí se jako doma. Zaslouží pochvalu za úplně všechno.
Takže se asi budete muset rozhoupat...
Zatím nejsme zasnoubeni, ale blíží se to. Já už vlastně vnitřně rozhoupaný jsem, ale asi by bylo nejlepší, kdyby se to první dověděla ona.
Kam až pokročila vaše žárlivost? K tajnému sledování, například?
To v žádném případě. Moje žárlivost se projevuje vnitřně, bojuji s ní. Na druhou stranu ale – když je o dívku zájem, asi to znamená, že má určité kvality, což zase lichotí mně. Jsem rád, že je se mnou.
Co byste sám sobě vytkl?
Strašně moc věcí. Partnerka to má se mnou hodně těžké. Jsem velmi nepořádný, mám problém s dochvilností, jsem vznětlivý, skoro by se dalo říci cholerik. Lidi to se mnou musí umět. A ponožky, ty se mi vždycky zatoulají.
Je tady léto, plánujete dovolenou snů?
S Renatou Czadernovou jsme jediný bezdětný pár Televizních novin, dali jsme tedy ostatním možnost vybrat si dovolenou podle toho, jak chtějí oni, ať už jde o Martina a Kristinu či Lucku a Reye. Máme nahlášenou nějakou dovolenou, ale myslím si, že letos ji budu trávit u nás doma, zajedu si za rodinou do Beskyd. Za teplem bych rád vyrazil v zimě. To bych rád na chviličku zmizel za nějakou exotikou. Máme na to doma takovou speciální pokladničku. Viděl jsem kreslený film Vzhůru do oblak, tam taky měli takovou kasičku na sny.
Kde se vlastně vzal nesmělý trémista, protože tak se charakterizujete, v hlavním zpravodajství?
Jednoho dne mi zavolali: budeš to dělat. Na trému nebyl čas. Tréma je se mnou pořád, ale pomáhá. Kdyby to člověk bral na lehkou váhu, mohlo by se mu to vymstít. Zdravá tréma a adrenalin jsou na místě.
Jak zvládáte nezbytné absolutní soustředění?
Když jede znělka Televizních novin, hlas v pozadí ohlašuje naše jména…
…já bych omdlela.
Takové stavy jsem měl v prvních relacích. Ale teď už se někdy i těším. Ovšem když jsou na pořadu dne témata, o kterých vím, že si na nich celý zpravodajský tým dal obzvláště záležet, cítím napětí, abych jim to nepokazil. Vím, že na tom dělali celý den, a soustředím se na to.
Nejhorší okamžik.
Nevím, jestli to byly volby, ale určitě to byla napjatá politická situace. Drtivá většina zpráv byla postavena na živých vstupech z Poslanecké sněmovny. Měli jsme tam několik přenosových vozů, všechny vypadly. V tu chvíli nebylo co vysílat. Pokyn z režie zněl: Něco mluv! Takže jsem něco mluvil. Vysvobozením zhruba po minutě nějakého mluvení a rekapitulace oné dané situace byla spásná věta: Už nám naskočil Bárta! Což bylo znamení, že pan Vít Bárta už je na obrazovce. Říkal jsem si: Ježíšmarjá, teď bych mu dal i pusu na čelo. Dodnes se na to bojím podívat, ale bylo mi řečeno, že tak nějak v rámci možností se to zvládlo.
A za normálních okolností se na sebe díváte?
Dřív jsem to dělal v rámci sebevzdělávání, kolegům, kteří začínají, to doporučuji. Je to ale porod. Když jsem nastoupil do rádia, měl jsem problém s tím, poslouchat se. Konečně si zvyknete na hlas, a pak se navíc ještě vidíte… To je porod na druhou. Ale spousta špatných návyků se tímto způsobem dá odbourat. Nejtěžší je být přirozený, být svůj. Lidé se ze začátku před kamerou snaží tvářit arciseriózně, hyperkorektně, s tím jsem měl i já problém. Říkal jsem si: Jsem teď přece ten moderátor Televizních novin, musím se tvářit jako ti na CNN nebo BBC, ale to je právě úplně jinak. Čím je člověk přirozenější a svůj, tím lépe působí.
