Pondělí 21. září 2020
Svátek slaví Matouš, zítra Darina
Jasno 23°C

Jan Rosák: Než jsem potkal svou ženu, tak jsem zlobil

20. července 2015 | 06:00

Těžko uvěřit, že už za dva roky bude slavit sedmdesátiny. Sice říká, že je neskutečně líný, ale rozhodně nesedí s rukama v klíně. Pracuje v rozhlase, organizuje Festival vína, chystá divadelní projekt pro seniory a je doslova fanatický dědeček.


Tipl byste si před pár lety, že se vám role dědečka bude tak líbit?
Vůbec ne, a teď je ze mě "fanatickej děda". V mobilu mám jenom fotky našich vnoučat. Zuzanka s manželem nám dali tak nádhernou vnučku Lili, že jsme z toho na větvi. A moje druhá dcera Maruška nám zase dala fantastického vnuka, který se jmenuje po mně Jan a po druhém dědečkovi Pavel, takže já mu říkám Jean Paul podle Belmonda.

Také jste úplně změnil profesi. Místo moderování vědomostních soutěží teď pořádáte Festival vína.
To ne, pořád jsem moderátor, ale náš Klub přátel dobrého vína udělal ze společné záliby jedné party akci pro široké okolí. Degustace, které byly původně určené jen pro pár přátel, jsme rozšířili na Festival vína a letos jsme v Mníšku pořádali už desátý ročník.

Jak jste to dokázal, že jste se za ta léta nestal alkoholikem?
Víno mi chutná a jsem schopný vypít ho poměrně dost, ale jenom s přáteli. Že bychom si s manželkou večer otevřeli lahvinku, to ani náhodou. A v tom je právě geniální ta naše společnost Klub přátel dobrého vína. Pořádáme nejen degustace a přátelské dýchánky, ale třeba i řízkové výlety. To je taková reminiscence na výlety z našeho dětství, kdy nám maminka zabalila do batůžku řízek a poslala nás do přírody. My taky vyrážíme, akorát máme každý speciální batoh na dvě lahve vína.

Ke svíčkové nebo vepřu knedlu se hodí i víno místo piva, radí sommelier • VIDEO: Adam Balažovič

A řízky nakonec necháte doma…
Ale kdepak. Přijdeme na mýtinu, na pařezy položíme ubrusy, na ně vyložíme ty svoje řízky a k tomu si dáme víno. A vyrážíme jak do nejbližšího okolí, tak i do světa. Byli jsme ve Slovinsku, v Toskánsku, v Rakousku, ve Francii, jezdíme do Vídně do Grinzingu na Heurige, což je víno z poslední sklizně, ale také na výstavy.

Když jezdíte na ochutnávky do zahraničí, koupíte si tam nějakou lahvinku?
Samozřejmě, a někdy se i napálím. Nejdražší víno jsem si přivezl z jedné vinice poblíž Říma. Jmenovalo se Dedo, a protože jsem byl čerstvým dědou, tak mi to připadalo hezké. Dal jsem za něj 53 eur, a kdybych ho koupil za 5 eur, bylo by to tak akorát.

Byl jste celý život střídmý, co se alkoholu a dalšího týče? Co vás znám, působíte dost seriózním dojmem. Tedy alespoň posledních dvacet let.
To je dobře, že jste to časově upřesnila, protože předtím to bývalo trochu jinak. Než jsem poznal svou ženu, tak jsem zlobil. Kulantně řečeno užíval jsem si života. Byl jsem vždycky milovníkem žen, ale teď už jenom té jediné.

A pěkně dlouho.
Třicet osm let! Ženil jsem se ve třiceti, protože jsem musel. Ne že bychom čekali dítě, ale v tom roce jsme se vzít museli, jinak bychom nedostali novomanželskou půjčku. Tu dávali do třiceti let věku.

To měla manželka štěstí, že vás tak snadno dostala do chomoutu.
Já jsem měl štěstí, protože takovouhle ženskou bych už nenašel! Když jsem ji poznal, věděl jsem, že je ta pravá. Znali jsme se tři měsíce a vzali se.

Čím vás tak oslovila?
Byla inteligentní, krásná, sexy a hlavně strašně vtipná. To je to nejdůležitější, abyste se smáli stejným věcem. Představte si, že řeknete fór, o kterém si myslíte, že je geniální, a ta partnerka vás odzívne stylem „přidej, šašku“. My s Jiřinou máme stejný humor a k tomu je moje žena natolik tvůrčí a invenční, že spolu i pracujeme. Byla jedním ze scenáristů Videostopu na Barrandově. Já teď dělám hlavně rádio, takže ona píše scénáře pro rozhlasové pořady Šťastná cesta, Tandem a Dopoledne na dvojce.

 

Celý rozhovor a mnohem víc si můžete přečíst v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy:

BPŽ_30

Autor: Ivana Bachoríková