Co najdou lidé na vaší výstavě nazvané Sex/m2?
Najdou tam mimo jiné moje Chlupatice, což jsou reliéfy vytvořené z chloupků z ohanbí, které původně byly všechny ženské, ale díky novému projektu Československá epopej se přidaly také mužské.
Kde vůbec vznikl ten nápad?
Původně jsem před patnácti lety vytvořila takový intimní dárek z lásky pro svého tehdejšího přítele. Vůbec nemohl poznat, z čeho jsem ho vyrobila. Když jsem mu to prozradila, byl nadšený a přesvědčoval mě, že musím udělat celou kolekci. Nejdřív mi to přišlo bláznivé, ale nakonec jsem se nechala vyhecovat a musela jsem sehnat materiál. Nejdřív jsem se ptala kamarádek, ale k mému údivu mi nikdo nechtěl svoje chloupky dát. Zjistila jsem, že každý sexualitu vnímáme úplně jinak. Slyšela jsem věci jako "to je, jako kdybych ti měla dát svůj prs". V ten moment jsem si uvědomila, jaké je to hrozné tabu.
Jak tedy získáváte dárce a čím je přesvědčujete?
Ze začátku to byl trochu těžký oříšek. Já jsem z hodně otevřené rodiny, nahota u nás nikdy nebyla tabu. Takže mými prvními dárci byla moje rodina – nechápali jsme, proč s tím lidé tolik nadělají. Na druhou stranu to, že používám nestandardní materiál jako jediná na světě, neznamená, že jsem promiskuitní nebo nějak ujetá. Jsem v podstatě, co se vztahů týče, vyznavačka dlouhodobých svazků a jsem dost konzervativní. Divila byste se, kolik lidí, a mnohdy opravdu zvláštních, mi píše a zve mě třeba na rande. Pořád se to stupňuje, a čím jsem starší, tím mladší chlapi píšou.
Jak se k těm chloupkům tedy dostáváte?
Na výstavě v Tančícím domě budu odhalovat první obraz z cyklu Československá epopej, na nějž sbírám materiál už přes dva roky. Potřebuji vzorky od všech národností, které během dějin vstoupily na naše území, takže to je skoro celý svět! Pomocí svých facebookových stránek i svých oficiálních stránek vyhlašuji sběrná místa, kam umísťuji schránku, do níž lze vhazovat obálky s chloupky. Nebo mi je mohou lidé posílat. Poslední dobou se zájem výrazně zvýšil, a já jsem dokonce přemýšlela, že bych napsala na Pražský hrad, zda bych si nemohla umístit schránku také tam. Na Slovensku se mi minulý rok stalo, že jsem v tržnici vystavila sběrný box a po třech hodinách mi ho zrušili, aniž by tam kdo stačil nějakou obálku vhodit. Před patnácti lety mě cenzurovali v Paříži, ale vždyť už je rok 2015, a přesto jsou lidé stále úzkoprsí. A přitom na tom obraze není nic obscénního ani erotického, je na něm strom symbolizující život. Kořen je z mužů ze všech národností, které jsem sehnala, listy jsou ze žen. Na stromě visí lidé, jako když se točí na kolotoči, a každá postava je z jiných specifických chloupků, ale ze kterých, to vím jen já. Pod stromem jsou ptáčci a stojí tam holčička, která drží slepici, protože to je ta hlavní otázka – jestli byla první slepice, nebo vejce.
Jak moc chloupků potřebujete?
Zase tolik ne, ale archiv se mi pěkně rozrůstá. Mám padesát procent chloupků od lidí, které nějakým způsobem znám, a padesát procent od úplných cizinců. Mnoho z nich mi chodí s nádhernými dopisy s životními příběhy. Vzorky mi chodí ve všech možných obalech, chlapi mi je třeba posílají v krabičkách od cigaret, od zápalek, dostala jsem vzorek v krabičce od tamponů. Je poznat, jestli si člověk toho kousku sebe váží a pěkně to zabalí, nebo to prostě jen do něčeho hodí. Na webu mám i manuál, jak stříhat chloupky a že třeba 3 cm je dobrá délka. Někdo to tak dlouho růst nevydrží, tak posílá i kratší. Přišly mi ale i 6 cm dlouhé.
V celkovém poměru máte víc mužských, nebo ženských?
Od té doby, co jsem vyhlásila sbírku na Epopej, tak mužů. Zapojila se do toho totiž i homosexuální větev a oni jsou strašně organizovaní a kluci mi pošlou v obálce i pět různých dárců. Do té doby to bylo všechno hodně intimní. U obrazů jsem neříkala, koho jsou ty chloupky, ale teď chtějí všichni vědět, kde jsou na tom obraze, a fotí se s tím a chlubí se. Tedy především chlapi.
Jednou se mi podařilo takhle na vernisáži v davu zavolat na kamarádku "jsi tady na tomhle uprostřed", celý dav ztichl a kamarádka se málem propadla do země. Ženy to dárcovství berou úplně jinak než chlapi. Pro ně je to mnohem intimnější a už jen to, že tuto svou část těla darovaly, je pro ně velký krok. Dávají tomu ovšem úplně jiný význam než muži, kteří to berou hodně sexuálně.
Jsou ženy otevřenější, co se sexuality týče, než byly před těmi patnácti lety, když jste poprvé začala tvořit z pubických chloupků?
Myslím, že se to zase tolik nezměnilo. Je to zvláštní, že i přesto, že máme kolem sebe reklamy a všude nás sex obklopuje, zůstáváme uvnitř pořád stejné a stydíme se. Cudnost na jednu stranu není nic špatného, ale neměly bychom se stydět za své tělo. To je výchovou matek, které svoje syny většinou chválí, ale dcery kritizují, a tak mají chlapi mnohem větší sebevědomí, ač ne vždy zcela oprávněně. Já bych tenhle pohled na věc chtěla změnit, na mých obrazech jsou všechny ženy krásné, protože my jsme krásné. I když si oblékneme tepláky, dokážeme být sexy. Chtěla bych přesvědčit svět, že ženy jsou úžasné bytosti.
Máte také svůj sběratelský fanklub, kdo je jeho členem?
Je to zvláštní, jsou to samé ženy. Celou dobu jsem si myslela, že moje obrazy jsou zajímavé především pro muže, ale ono je to naopak. Já totiž na obrazech ukazuji ženy krásné a silné, nijak je neponižuji, a to se ženám líbí. Vlastně dělám umění hlavně pro ženy. Proto mám kolem sebe většinou ženy, sama jsem tedy na muže, ale nějakým způsobem k sobě ženy přitahuji.
Také by mě zajímalo, jak řešíte hygienu chloupků?
Na chloupcích poznáte, že jsou umyté, když se lidé rozhodnou darovat, tak jsou v tomhle zodpovědní, nikdy jsem nenašla nic šíleného. Jednou se mi stalo, že mi do ateliéru hodil někdo plný narvaný pytel, tak to jsem koukala jako blázen, ale byla to super kvalita a hlavně barva, zrzavá, to se jen tak nevidí. Bylo to bez vzkazu, ale vsadila bych se, že to byl chlap.
Jaký máte názor na muže?
Vyrůstala jsem mezi muži, protože mám bratry. Jeden mi bohužel zemřel na leukemii, je to už hodně dávno, skoro dvacet let. Všichni to byli ještě pořádní, velicí chlapi, můj prostřední bratr má dva metry, je to takový obří anděl.
Od malička jsem měla samé dobré zkušenosti s muži a měla jsem za to, že jsou úžasní. Potom možná přišlo trochu zklamání a zjistila jsem, že mě otec vůbec nevaroval, že muži mohou být nebezpeční. Já se o chlapy vlastně celý život starám a až teď, téměř ve čtyřiceti letech, zjišťuji, že oni jsou vlastně slabí a že se nás bojí a připadají si vedle nás trochu jako ocásek.
Vždycky jsem muže brala jako parťáky a beru je tak dodnes, ale zjistila jsem, že oni nás takhle neberou. Chlapi mají problém, ne my a mrzí mě to, že se o ně nemůžeme opřít. Je zvláštní, že i když je chlap vzdělaný, má mnohdy v sobě nějaký komplex. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím tolik žen, které jsou samy a s dětmi. Kamarád mi říkal, že když budu mít někdy dítě, budu s ním také sama, ale my přece nechceme být samy, my chlapy potřebujeme. Nechceme ale slabochy a těch je bohužel čím dál víc!
- 20
FOTOGRAFIÍ