2°C
Na setkání s Natálií Kocábovou, při němž jsme probíraly nejen její novou knížku Tady byl můj pokoj, jsem se těšila. Před čtyřmi lety jsme se setkaly poprvé, a tak už jsem věděla, že je to milá a přemýšlivá holka, která rozhodně netrpí hvězdnými manýry a žije normální život, který všechny důvěrně známe.
Ve své nové knize se zamýšlíte nad smrtí a konečností. Proč už teď?
Hlavním důvodem bylo, že mi před pěti lety zemřel kamarád, kterému bylo v té době dvacet sedm. Hrozně mě to zasáhlo. Ty tři roky jsem v sobě jeho smrt zpracovávala a najednou ze mě moje pocity vypadly ve formě knihy. Když jsem knížku dopsala, uvědomila jsem si, že už jsem se s tím možná srovnala. Ale když má člověk děti, přemýšlí i o těchto tématech, protože se bojí o děti.
Bojíte se taky o sebe?
Abych je neopustila. To je nový element, o němž jsem nevěděla, že k mateřství patří. Že stoupne strach o sebe.
Syna jste měla v devatenácti. Dceru v sedmadvaceti. Jak se liší mít dítě v hodně mladém a o trochu starším věku?
Teď mám o hodně větší strach. O oba. Stačí, když najdu třísku, a už z toho vyvozuju šílené závěry. Předtím to bylo paradoxně jednodušší. Akorát teď lépe zvládám únavu a nešílím z toho, že dcera tři roky prakticky nespí.
Daří se vám zvládat vyváženě práci a rodinu?
Zjišťuju, že to moc nejde. Do roku po porodu jsem stihla spoustu práce, napsala jsem knihu a hru. Stejně jsem to měla u syna. V tomhle období jsem měla ještě nějaký příliv energie, ještě to šlo. Ale od prvního roku dětí už nic – natočila jsem sice jednu desku, jenže to je jiný systém práce. Teď budou dceři tři a já jsem úplně vysátá. Energie došla.
Jak reagujete na články, kde se rozebírá…
… jak jsem ztloustla? To není nic nového. To žiju už dva roky. Po Mie (dcera – pozn. red.) jsem bohužel nabraná kila nezhubla. A to každý den běhám. Musím říct, že ty články nakonec vyznívají docela pozitivně, jako by lidi byli rádi, že jsem ztloustla. Nebyli hnusní, a to jsem ocenila.
Jíte víc než dřív?
Jo. Protože jak naše malá špatně spí, mám tendenci chybějící energii dojídat. Je to takové automatické pojídání… Ale tak co, máme děti!
Manželovi vaše kila navíc nevadí?
Je v tomhle dobrej. Neprudí. Jen dychtivě čeká, až zhubnu.
A jak vůbec zvládá výchovu dvou dětí on?
Už si to sedlo. Ale prvních deset let bylo náročných. Teď už máme věk na to, být rodiči. Ale nikdy jsme třeba nežili nějakou dobu v cizině, což bychom si přáli. Nikdy jsme si neužili, že jsme sami mladí. Když jsem odešla z domova, už jsem měla roční dítě. A přiznám se, že mi to někdy chybí. Ale nestěžuju si, jsme zdraví, tak co. Zase mě čeká veselý důchod.
Máte po mamince americké občanství. Nechtěla jste někdy s manželem a dětmi žít tam?
Štěpán tady pracuje a tam je to s prací těžké. Navíc dost drahé. Dobrou práci v Americe jednoduše neseženete. Myslím, že tady se máme dobře.
Spousta Čechů si Ameriku idealizuje…
Já bych skoro řekla, že se máme na světě pomalu nejlépe. Zdravotnictví máme levné a na vysoké úrovni. Tam je tak drahé, že když se něco stane, musíte třeba prodat dům. K lékaři jdete až tehdy, když je to velký průšvih. A to se ještě platí šílené pojištění.
Celý rozhovor i s další částí najdete v dnešním vydání Blesku pro ženy:
