Se sympatickou herečkou jsem se sešla v neděli dopoledne v televizních ateliérech, kde poté, co ve čtvrtek "zemřela" jako doktorka Pokorná v Ordinaci v růžové zahradě, teď natáčí seriál Svatby v Benátkách. V té době se ale ještě o žádných problémech v rodině jejího syna nepsalo. Přesto na něj a jeho manželství přišla řeč. Vše se jevilo jako ideální harmonický vztah. Když jsem si ale druhý den přečetla nejnovější zprávy, nedalo mi to a Daně jsem zavolala.

Co si myslíte o tom, co se aktuálně děje mezi vaším synem a snachou?
Je to celé hovadina! Nevím, kdo si to celé vymyslel a proč. Před chvilkou jsem zrovna s Agátou mluvila. Kuba je na zájezdu a dnes se vrací domů. Potvrdily jsme si, že v sobotu ke mně všichni tři i s Kryšpínem přijedou. A přivezou ještě štěňátko, které si o víkendu pořídili.

Z vašich slov jsem cítila, že je vám Agáta blízká. Jste tedy se synovým výběrem spokojena?
Opravdu jsem. Já znám Agátu dlouho, s Jakubem spolu kamarádili roky, takže jsem se s ní často potkávala. Je to takový ten dlouhodobý vztah, není to nic unáhleného, kdy se pak půl roku po svatbě zjistí, že to byla hloupost. Oba se opravdu dobře znali a za ty roky už věděli, do čeho jdou a koho si berou, takže to byla, myslím, dobrá volba.

Jakub vyženil syna, kterého má Agáta s hráčem amerického fotbalu Mirkem Dopitou. Z vás se tak vlastně stala babička... Jak si tuhle roli užíváte?
Musím říct, že si myslím, že jsem opravdu dobrá babička. Kryšpínka mám vážně ráda a hrozně moc ráda ho hlídám. Vždycky se těším, až mi ho přivezou. Říká mi "babičko Danuško" nebo někdy jen "Danuško". Je to hrozně příjemný. Moje děti už mě totiž tak moc nepotřebují, obě jsou velké, a ten pocit mít u sebe zase to malé děťátko, to je nádherný.

Stýkáte se někdy i s Agátinou rodinou?
Ano, děti zavedly takovou tradici, že se každý rok 23. prosince všichni sejdeme. Letos to sice bylo teprve podruhé, ale bylo to takové milé celorodinné setkání. A letos v létě, když Kryšpínek slavil třetí narozeniny, jsme se také všichni sešli. Ale vzhledem k tomu, čím se živíme, nemáme jinak čas na nějaké časté vysedávání.

Překvapilo mě, že natáčíte i v neděli, navíc vím, že večer ještě hrajete v divadle. Jak vlastně odpočíváte?
Na to nějak nemám moc času. Ale když mám třeba týden divadelní prázdniny, ráda si s partnerem zajedu v zimě k moři a v létě na hory. Už dávno nelyžuju, ale miluju chození po horách.

A co třeba romantika s partnerem při svíčkách a s lahví šampaňského?
Občas si takhle večer sedneme a povídáme si. Já si skleničku vína dám ráda, ale Ondra vůbec nepije. Takže popíjím spíš s kamarádkami nebo tehdy, když třeba přijdou děti.

Váš partner je o 12 let mladší. Má to nějaké výhody?
Nad tím jsem nepřemýšlela. Je to prostě normální fajn chlap. Já jsem ten věk nikdy nijak neřešila. Prostě se to tak stalo. Ale protože my ženy jsme s přibývajícím věkem aktivnější, starší muži už potřebují mít svůj klid, určitě to své výhody má.

V Ordinaci jste ztvárnila dětskou lékařku, ve Svatbách v Benátkách hrajete švadlenku. Ušila jste si někdy v životě něco?
S tím mám bohaté zkušenosti. Když jsem byla mladá, ještě za totality, tak tady nebylo v obchodech z čeho vybírat. Ale měli jsme Burdu, doma mi stál šicí stroj a všechno jsem šila. Manželovi košile, oblečení Kubovi, když byl malý. Vlastně úplně všechno. Dokonce i kabáty s podšívkou.

A co jiné ruční práce, třeba pletení nebo háčkování?
To mě moc nebaví. Ale měla jsem třeba období, kdy jsem renovovala starý nábytek. Měla jsem v kůlně po babičce nádherné staré příborníky, které jsem obrousila, namořila, dala jsem tam nové úchytky a teď jsou zase jako nové. Nebo jsem takhle zrestaurovala krásný psací stůl.

Takže o sobě můžete říct, že jste manuálně zručná?
Jsem šikovná. To mám po rodičích. Hodně jsem třeba odkoukala od táty. To on mě naučil pracovat s bruskou. A tyhle "mužské" práce mě opravdu baví. Ale třeba z cirkulárky mám respekt.

Čím jste chtěla být jako dítě?
Přála jsem si být třeba archeoložkou. A když jsem pak byla starší, tak jsem přemýšlela nad tím, že chci dělat něco, aby můj život nebyl stereotypní. Nesnášela jsem třeba i jasně daný rozvrh ve škole. To mě ubíjelo. Takže jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat, abych měla variabilní život. Aby každý můj den byl jiný.

V tom případě bylo herectví skvělá volba, protože v téhle branži si na stereotyp rozhodně stěžovat nemůžete...
Vidíte, a přitom jsem se k němu dostala úplným omylem. Nikdy jsem o tom, být herečkou, nesnila. Ale na gymnáziu jsme měli pana profesora, který po nás na začátku každé hodiny vyžadoval básničku. Recitovali jsme podle abecedy, a když ho někdo zaujal, přizval ho do recitačního kroužku. Takhle si vybral i mě. A pak se mě jednou zeptal, jestli to nechci zkusit na DAMU. Nejdřív jsem to naprosto zavrhla, ale pak ve mně zahlodal onen červíček pochybnosti. Zkusila jsem to, a ono to vyšlo.