Neděle 20. září 2020
Svátek slaví Oleg, zítra Matouš
Polojasno 20°C

Ivana Jirešová: Buddhismus mi dává sílu jít dál

5. srpna 2013 | 07:27

Herečka Ivana Jirešová (35) z Ordinace v růžové zahradě to v životě nemá lehké. Dcerku Sofii (8), kterou má s prvním manželem, má ve střídavé péči. Současný manžel jí navíc byl předloni nevěrný. Nejednu ženu by tohle "porazilo". Ivaně však pomáhá strasti života zvládnout jóga a meditace.

Ivano, o vás je známo, že inklinujete k východní filozofii, nechala jste si na záda vytetovat  květ lotosu, který je symbolem čistoty a vítězství ducha nad hmotou, cvičíte jógu. Co vás na buddhismu přitahuje?
To, že nemá žádná omezení. Všechna ostatní náboženství jsou hrozně radikální. Pořád vám něco přikazují, nutí vás se třeba pravidelně modlit. To mně jako svobodnému člověku vadí. Nechápu, proč bych se měla řídit nějakými příkazy. Buddhismus je cesta jak žít a být šťastný. Nic vám nepřikazuje, nepředepisuje. Je to o síle, kterou má každý člověk v sobě a měl by ji v sobě najít. Každý jsme tady za sebe zodpovědní a zodpovídáme se sami sobě. Buddhismus je pro mě skutečně číslo jedna.

Proto jste se stala kmotrou knihy Dalajlámova kočka?
Je to jeden z důvodů. Tahle úžasná kniha odlehčenou formou seznamuje čtenáře se základními principy buddhismu. Doporučuju jí realistům, ateistům, křesťanům, mladým i starým, svobodným i zadaným... Mohou ji číst dokonce i děti, protože celý ten příběh vlastně vypráví kočka. Ten klid, který jsem zažívala při jejím čtení, vážně doporučuji zažít všem. 

Takže ta kniha je celá o buddhismu? Jde tedy o nějakou formu naučné literatury?
Ne, nemusíte se bát. Je to zábavný román, taková příjemná pohádka pro dospělé. Je o tom, že každá živá bytost má stejné radosti i starosti. A je i inspirací, jak dosáhnout štěstí. Hrdinou je malé hrdé koťátko ze slumu, které zachránil samotný Dalaljama. Ta kniha mě při čtení hrozně moc uklidňovala a přinesla mi pohodu. Když jsem byla ve stresu, vzpomněla jsem si, jak hlavní hrdinka na vše nazírá svýma modrýma očima. A uklidnění, že vše je tak, jak má být, pak přišlo samo. Škoda jen, že kniha nemá víc stránek.

Pomohl vám buddhismus i při řešení těžkých životních situací, kterými jste si během posledních let musela projít?
Určitě pomohl! Už několik let také cvičím jógu. Začínala jsem na hatha józe a ashtanze, a teď už se rok a půl věnuji bikram józe, která se cvičí v dvačtyřiceti stupních celsia. Snažím se cvičit dvakrát týdně, někdy i třikrát.

Navštívila jste už některou z budhistických zemí?
Ne, ale hrozně bych si to přála. Chtěla bych tam vzít Sofii, podívat se na Bali, na Srí Lanku, do Bhútánu, někam, kde je budhismus rozšířený. Ale aby nedošlo k omylu, já nejsem žádný radikální vyznavač budhismu. Tohle náboženství je mi prostě jen nejbližší.

Když jste mluvila o tom modrookém kotěti z knihy, úplně vám zářily oči. Máte, nebo měla jste někdy doma kočičku?
Máme doma bílou kočičku, kterou Sofinka pojmenovala Vločka. Má jedno oko modré a druhé zelené. Já jsem nikdy v minulosti ke kočkám neměla žádný vztah. Jsem z pejskařské rodiny, vždycky jsme doma měli jen psy. Šeltii, dvě německé dogy a teď máme retrívra. Pak moje sestra zachránila týrané koťátko, které nemělo vodu, ani jídlo, a to nakonec skončilo u nás doma. Nemohla jsem totiž připustit, aby se dostalo do útulku. Teď je Vločka nedílnou součástí rodiny. Je to neskutečně tajemné stvoření.

O kočkách je známo, že jsou hodně své. Jak spolu vycházejí se Sofinkou?
Ze začátku jí samozřejmě pořád tahala, zkoušela, co vydrží. To jsou prostě děti. Ale i na ní i na našem psovi se učí, co si vlastně může dovolit ke zvířatům. Myslím si, že je vždycky dobré, když dítě vyrůstá se zvířetem. Vločka se samozřejmě od ní dřív nechtěla moc nechat dát hladit, ale čím je Sofinka starší a klidnější, tím lépe jí snáší. Nevyhýbá se jí a už si k ní i někdy přichází pro pohlazení.