Aňa Geislerová: Vadí mi vánoční konzum | Pro ženy | Blesk.cz

Aňa Geislerová: Vadí mi vánoční konzum

17. prosince 2012 | 07:00

S uznávanou českou herečkou, ale i občasnou módní návrhářkou a fejetonistkou jsme mluvili při přípravě Vánočního bazaru v pražském Divadle DISK. Prozradila nám, jak vidí svátky, co říká na měkké dárky i jestli má v plánu napsat knihu.

Bez čeho si neumíte představit Vánoce?

Neříkám to schválně, ale bez Bazaru (Vánoční bazar v Mokré čtvrti pořádá s Tatianou Vilhelmovou a Petrem Serge Butkem už devátým rokem, pozn. red.)

Netajím se tím, že Vánoce nejsou moje oblíbené svátky. Vadí mi konzum i marketingový tlak ze všech stran.

Naopak radost a oslava toho, že se lidé setkávají a dělají něco příjemného nejen pro sebe, ale i pro ostatní – to všechno se mi přelilo právě do Bazaru.

Vánoce jsou pro mě hlavně Bazar, Štědrý den si ale neumím představit bez procházky na Kampě, prskavek a zpívání koled.

Přece jen máte ke svátkům trochu vztah...

Mám! Jenom obecně nemám ráda pocit, že na mě někdo tlačí, že bych něco měla nebo musím. Mám pak takový až dětinský vzdor a odpor, prostě se mi nechce dělat věci jen proto, že mi to někdo řekl.

Vyhýbáte se tedy každoroční vlně nakupování dárků?

Snažím se to korigovat, ale Vánoce jsou podle mě svátek pro děti. A ty píšou dopisy Ježíškovi, mají přání, která si celý rok drží v hlavě. Takže když si něco opravdu přejí, snažím se jim to splnit, jen jsem proti nezdravým hromadám a počítání dárků.

Je něco, co byste sama ráda dostala?
Na letošním Vánočním bazaru,
Na letošním Vánočním bazaru,

Já už jsem úplně mimo nějakou materiální kategorii, mně je to úplně jedno! Je fakt, že někdy pod stromečkem nastane takový dětinský moment, kdy si říkám, že mám těch balíčků málo. To je ovšem spíš zlozvyk z dětství. Jinak po ničem materiálním netoužím.

Takže máte abstraktní přání?

Abstraktní ne, spíš běžná, lidská. Vždyť všechno, co zní jako klišé, je nakonec opravdu nejdůležitější: ať jsou všichni zdraví, nikdo ať se netrápí, ať jsou všichni tam, kde chtějí být. Úplně běžné věci.

Tahle přání vlastně propojujete i s Vánočním bazarem, jehož výtěžek putuje na dobročinné účely…

Ano. John Bok nedávno někde řekl, že si společnost odvyká být společností. Všichni se izolujeme a odvykáme si řešit problémy společně. Je to tak v nejnižších úrovních, odkud se to přesouvá až do těch nejvyšších.

Lidé prostě zapomínají, že jsme v tom spolu, že jsme společnost. Myslím si, že třeba Bazar a i celé svátky jsou hezká příležitost, aby se lidé propojili.

Přispějte i vy!

Výtěžek z Vánočního bazaru pomáhá dětem i seniorům. Jestli jste ho nestihli navštívit, můžete pomoci i jinak: zasláním finančního daru na účet 5835748028/5500 nebo DMS ve tvaru DMS BAZAREK na číslo87777.

 

Oblékáte si na Vánoce něco speciálního?

V dětství jsme se sestrami dostávaly slavnostní šatičky a k tomu zástěrky. Byly to malinké starožitné zástěrky po babičce a já je měla strašně ráda.

Teď už na tom netrvám, ale když jsme u mámy – což vlastně většinou jsme, slavíme všichni v jednom domě –, tak i tu zástěrku si vezmu. Je fajn, když jsou všichni slavnostně oblečení, i děti. Je to přece jen jiný večer než všechny ostatní v roce.

A co měkké dárky?

Ty jsem měla vždycky ráda. Nejmilejší byla pyžama a noční košilky. A taky džíny.

Ráda je i dáváte?

Měkké dárky? Strašně ráda. Raduju se, když děti v rodině rostou. Hlavně holčičky – ty je ocení, obecně se rády zdobí a parádí, což mě baví.

Do jednoho českého časopisu píšete o svých názorech a zážitcích. Máte i větší literární ambice?

Ambice bych tomu neříkala. Když má člověk ambice, jde jim nějak vstříc a dělá něco pro to, aby je uspokojil. Já si tak spokojeně píšu, jediná ambice je možná něco s tím formátem provést. Možná z něj udělat knihu s tím, že bych přidala nepublikovanou část.

Na festivalu v Karlových Varech.
Na festivalu v Karlových Varech.

Ale jinak si myslím, že ještě pořád nemám dostatečný klid ani disciplínu na to, abych napsala velkou tlustou knihu. Nebo aspoň středně tlustou. Anebo aspoň takhle tlustou (ukazuje prsty asi 2 cm). Zatím si spíš představuju, že bych to ráda někdy udělala.

V těch představách je spíš autobiografie, nebo vyprávění příběhů?

Mám se svými fejetony – nebo jak to nazvat – takovou zvláštní zkušenost. Někdy se u psaní hrozně dojímám a říkám si, že jsem to přehnala, že už je to moc osobní, a lidé pak reagují ve stylu: „Jé, to je strašně vtipný!“ A já říkám: „Vtipný? Vždyť u toho brečím!“

Jindy to narychlo splácám – a reakce jsou: „To bylo tak krásný, tak hluboký…“ Dá se to těžko odhadnout, každopádně v psaní podle mě nesmí chybět dávka autentičnosti a taky upřímnosti, díky které to pak funguje.

Slyšela jsem názor, že jste česká Carrie Bradshaw…

Já? Zrovna včera jsem prohlásila, že čím jsem starší, tím nesympatičtější mi ta postava je! Dívala jsem se na Sex ve městě a říkala si: „Proboha, kde ta ženská žije? Co to má za problémy?“

Vůbec jí nerozumím. Je sice většinou hezky oblečená a baví mě její vztahy s kamarádkami.  Ale ona jako taková? Myslím, že už by měla porodit, pak bychom si možná sedly. (smích)

Autor: Marie Barvínková