2°C
Nedá mi to, abych se vás nezeptala na dokument Letenka do ráje, který o vás vysílala televize. Hodně se o něm mluvilo. Byla jste v něm neuvěřitelně otevřená, jako kdybyste neměla problém bilancovat, hovořit o nejhorších okamžicích v životě...
Někdy vás to donutí. Samozřejmě, že si v hlavě převracíte tam a zpátky, jak šel život a jak by býval mohl jít, kdyby se tenkrát stalo něco jiného. A tak dál. Ale když to pak vidíte zkumulované ve filmu, při jehož přípravě se prohrabáváte řadou programů, a filmaři vám přitom vrtají do duše, tak to s vámi strašně zamává.
Proč? Chtěla byste něco v životě vrátit, nebo naopak? 
Takhle se život nedá brát, protože to není realizovatelné. A kdyby člověk chtěl pořád něco vracet, tak by zase dělal jiné chyby. Třeba bych neměla dvě děti a skvělé manželství s Klausem. Možná bych nežila tak, jak žiju. Život mi tak psal a dal a buďme rádi a v pohodě.
Období, kdy jste byla závislá na prášcích, byste asi zpátky také nechtěla.
Samozřejmě, že ne. Jasně, že kdybych si mohla něco přát, tak bych vrátila období, kdy se k tomu schylovalo a kdy jsem to nepoznala ani já, ani někteří lékaři. Pokud bych měla jiné zkušenosti, tak by k tomu jistě dojít nemuselo. Jenže takhle se na to nelze dívat. Na druhou stranu jsem si uvědomila spoustu jiných věcí. O závislosti jsem se v dokumentu rozhodla mluvit, protože vím, že nejsem sama a v mojí branži už jsou takové případy v podstatě normální.
Když jste brala prášky, šlo o daň slávě, nebo talentu?
Slávě. Určitě, protože jste pod tlakem, že od vás lidé něco chtějí, očekávají. A ne každý den je posvícení a ne úplně vždy jim můžete dát, co čekají, a samozřejmě máte pocit, že vám prášky pomůžou. Není to tak.
Talent je často spojený s určitými běsy, které umělce provázejí. Ty zřejmě také hrají nějakou roli...
Asi ano. Takhle jsem nepřemýšlela. Běsy se ve mně probudí, když mě někdo osloví, abych udělala koncert, aby dobře dopadl. Jasně, že od rána do večera nemůžete myslet jen na zpívání, zbláznila byste se. Máte na starosti i něco jiného. Třeba taky úplně normální život. Nejen svůj, ale i svých dětí. Víte, těch třicet let profesionální kariéry - pokud k ní žijete ještě normální život a máte dvě děti - není legrace. Problém je, jak jsem řekla, že ne vždy jste schopná dostát tomu, co se od vás očekává. Copak normální lidi, ti by ještě šli, ale ta banda, co se přiživuje jakousi kritikou - nesmějte se - tihle lidi kolikrát nevědí, o čem píšou.
Už jste se naučila s nimi žít s patřičným nadhledem?
Hlavně je nečíst.
Pro všechny umělecké profese je nezbytná vášeň. Co pro vás představuje?
Posedlost povoláním, prací. Posedlost mít každý den chuť odhalovat vlastní duši na jevišti. To kolikrát jde jen za pomoci prášků (směje se).
Nebyla jednu dobu vaše kila navíc také jejich zásluha?
Pochopitelně. Jediný viditelný efekt mého problému, o kterém věděla jenom kamarádka. Byla to tříletá doba od roku 2006. Po premiéře Rusalky (pozn. red.: D. P. naráží na svou pěveckou krizi a neúspěch v Rusalce v Národním divadle v roce 2009) jsem prášky spláchla do záchodu. Na rozdíl od ostatních, kteří své závislosti léčí postupně, já s ní byla hotová hned. Jedla jsem kortizon obsahující kortikoidy, hormony nadledvidek.
Myslela jste, že pomůžou vašemu hlasu?
A ony právě že ne. Hrozná lež.
Utajila jste před dětmi svou neřest?
Ano, vždyť o ní nikdo nevěděl. Navíc byly menší. Ale máte pravdu. Jeden čas jsem měla slabost, že kde jsem si sedla, tam jsem usnula. Přišla ke mně dcera Dorotka a povídá: „Jak to, že jsi zase unavená? Ty bys pořád spala! Babičce je šedesát sedm a je pořád aktivní!“ Dítě vám všechno hned vysvětlí. Ale moc mi pomohla moje učitelka zpěvu. Nějakou dobu jsem k ní nechodila a vyměnila ji za někoho jiného, kdo se mimochodem na mé krizi taky pěkně podepsal. Pak jsem ji někde potkala a doslova jí skočila kolem krku. Místo aby mě odmítla, tahle paní, která už ve své kariéře také zažila pěkné kolotoče, mě vyslechla a přijala s otevřenou náručí.
Vrátit se po tak těžké době je asi dost náročné...
Musíte se umět včas vzpamatovat, protože život jde dál. A já ještě do důchodu nejdu, bohužel, i když bych tam někdy už ráda byla. Přeháním. V poslední době jsem si ale uvědomila, že by mi něco podstatného hrozně chybělo. Nemyslím vystoupení, chválu a potlesky, ale na nedávném koncertu, kde jsem dělala průřez hudbou pěti století, jsem objevila tu ztracenou vášeň pro muziku a najednou jsem si uvědomila, že toho nemůžu nechat, že hudba je můj život a že s ní chci jít dál
3x o Dagmar Peckové
* V roce 1999 dostala cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla.
* V současnosti je provdaná za německého hudebníka Klause Schiessera.
* Má dvě děti – syna Theodora, jehož otcem je violoncellista Aleš Kapřík, a ze současného manželství dceru Dorotheu. Jejím předešlým manželem byl novinář Jiří Vejvoda.
